Pojednání o rýmech

• Funkce rýmu
• Anatomie rýmu - slabika, souhláska, samohláska, diftong, geminace
• Fonetika rýmu - asonance, kosonance, rýmový koeficient,
  rým absolutní, přeplněný, chudý, bohatý, neúplný, useknutý, štěpný, planý, akustický, optický, lámaný
• Sémantika rýmu - mluvnická odlišnost, gramatické rýmy, banální rýmy, makaronska_poezie
• Rytmika verše - přízvuk, rytmus, metrum, homogenní, nehomogenní prozodika, anapest, spondej, trochej, jamb,daktyl, gender rýmu, anakruze
• Formáty básně - verše sdružené, střídavé, obkročné, koncové, postupné, rýmová vzdálenost, rýmový impuls, sextina, oktina, distichon, kuplet, tercina, tasemnice, limerik, rispet, ritornel, stanca, nona, sonet, akrostich, telestich, akroteleuton, kaligram
• Poetické nářadí
  • zvukomalba - eufonie, kakofonie, onomatopoie, vogonská poezie
  • slovní zásoba - verbální judo, rýmová absence
  • figury - anafora, epifora, epanastrofa, asyndetos, klimax a antiklimax, citace, parafráze
  • Tropy - ironie a sarkasmus, alegorie, elipsa, hyperbola, parabola, paralelismus, epiteta, oxymoron, pleonasmus, metonymie, synekdocha, metafora
• Poetika
• Další prameny

 

Funkce rýmu

Veršovaná literární tvorba působí na lidskou psychiku podobně jako hudba nebo humor. Zarývá se do paměti, především u krátkých sloganů nebo rýmovaných mnemotechnických pomůcek, povzbuzuje představivost, rozvíjí fantazii, vyvolává emoce. Těchto vlastností dosahuje rým především díky kontrastu dvou prvků: prvku očekávání a prvku překvapení. Fonetická složka rýmu zajišťuje predikabilitu, kdy si na základě akustického souznění mozek zařadí předpokládané rýmující se slovo jako kamínek do mozaiky. S tímto očekáváním se pak střetává moment překvapení dosažený použitím neočekávané sémantiky, tedy volbou slova s překvapivým a nečekaným významem. Podobně jako v hudební harmonii buduje dominantní septakord napětí, jež je vzápětí uvolněno finální tónikou, i v poetické harmonii poskytuje neotřelý rým závěrečnou katarzi.

Dobře vypointované verše mohou mít i fyziologické účinky: vyplavují endorfiny, zrychlují tep, ovlivňují mimiku a byly dokonce hlášeny případy uvolnění svěračů.

Anatomie rýmu

Při rytmické recitaci (rozpočítávání, rapování) vnímáme rozdělení slov na slabiky. Základem slabiky je samohláska neboli vokál, tedy zvuková jednotka řeči charakterizovaná tónem a délkou: aáäeéěiíoóöuúůüyý. K samohláskám řadíme také dvojhlásky neboli diftongy ou, au, eu (ve slovenštině ia,ie,iu,ô), které se vyslovují jako jeden foném: lou-ka, kos-mo-naut, te-ra-peut, na rozdíl od prostého spojení samohlásek: e-va-ku-a-ce, ko-fe-in, po-e-zi-e. V některých případech se i dvojhlásky vyslovují odděleně (přejatá slova, spojení předpony se slovním základem začínajícím samohláskou), a tvoří tedy dvě slabiky vyslovované s dechovou odrážkou (hiát): do-u-dit, za-uj-mout, ne-u-stá-le, na což je třeba při tvorbě rýmu pamatovat, pokud není chybná výslovnost uměleckým záměrem:

Před a za samohláskou se v rámci slabiky zpravidla vyskytují souhlásky tj. zvuky charakterizované přechodovými jevy a šumy bcčdďfghjklĺľmnňprŕřsštťvwzž, případně komplexní souhlásky ch,q,x. Slabika tedy sestává z vokálního jádra (nukleus), kterému obvykle předchází souhlásková praetura a za nímž může následovat souhlásková koda.

Základ slabiky mohou tvořit také hlásky l,r,ĺ,ŕ, pokud jsou obklopeny jinými souhláskami (hlt, zá-škrt) anebo pokud jsou na konci slova (pře-dl, sve-tr) a předchází jim jiná souhláska než j (kok-tejl, pejr). Mezi slabikotvorné hlásky počítáme také nosovku m ve slovech se-dm, o-sm, e-hm a frikativa s, š, z užívaná v citoslovcích (pst, kšc, bzz). Případné neortografické zdvojení (geminace) slabikotvorných souhlásek (psst, hmm, frr) i samohlásek (ahóój!, děsné núúďo) mají pouze onomatopoidní či kvantitativní funkci a počítáme je za jedinou slabiku. Naproti tomu zdvojení samohlásek vyžadované pravopisnými pravidly (na-aran-žo-vat, po-opra-vit, re-en-trant-ní) vyslovujeme s hiátem a příslušný geminát pak tvoří slabiky dvě, ledaže by se jednalo o cizí vlastní jméno s původní výslovností (Dar es Sa-laam, Koh-i-noor, Doors).

Fonetická kvalita rýmu

Zvukovou podobu slov na začátku nebo uprostřed verše (tzv. rýmy čelní a vnitřní) můžeme považovat za vázanou poezii jen s velkým sebezapřením. Klasický (koncový) rým je vytvářen zvukovou shodou na konci veršů, především v posledních slabikách obou rýmujících se slov (tzv. strany rýmu):

Zvuková podoba samohlásek se nazývá asonance. Perfektního souzvuku dosahují samozřejmě především hlásky identické, lišící se nanejvýš kapitalizací, tj. velikostí písmene.

Rozdíly v délce (tzv. kvantitě) odpovídajících vokálů nemají na kvalitu asonance příliš velký vliv:

Ani rozdíly v tvrdosti a otevřenosti nejsou překážkou uspokojivé asonance, takže můžeme rýmovat samohlásky i/y/ü, e/ä/ö:

Sníženou, i když občas ještě použitelnou jakost souzvuku poskytují kombinace dvojhlásky s vokálem tvořícím její první samohlásku a také hlásky e/ě.

Ani dokonalá shoda v samohláskách (asonance) však ještě neposkytuje dobrý rým, není-li doprovázena také shodou nebo alespoň podobou odpovídajících souhlásek:

Fonetické podobě souhlásek se říká kosonance.

Jak je vidět, samotná asonance ani samotná kosonance neposkytují nic, co bychom pociťovali jako libozvučné souznění. Pro vznik uspokojivého rýmu je nutná asonance v poslední slabice (ultima) a také v předposlední slabice (penultima) doprovázená kosonancí obklopujících souhlásek. Jednoslabičná slova penultimu nemají, takže u nich případnou absenci souzvuku v předposlední slabice rýmu nepociťujeme rušivě:

Kromě ideálního případu kosonance identických souhlásek lze bez problému akceptovat rýmování znělé souhlásky s jejím odpovídajícím neznělým protějškem: b/p, d/t, ď/ť, g/k, h/ch, v/f, z/s, ž/š.

Poměrně přijatelný souzvuk mohou poskytnout i kombinace hlásek podobného organogenetického původu bez ohledu na znělost a tvrdost: b/v, n/ň, r/ř, z/ž atd.

Kupodivu přijatelně zní i dyslektická kosonance spočívající v přesmyčkové záměně souhlásek slabičného svahu, ba někdy i mezi praeturou a kodou, což zřejmě souvisí s komplexním vnímáním slabiky v lidském mozku.

Naprosto dokonalý souzvuk vykazují absolutní rýmy tvořené opakováním téhož slova, v lepším případě homonyma s odlišným významem.

K absolutním neboli též Cimrmanovým rýmům můžeme přiřadit také tzv. rýmové echo, čili spojení slov s různou délkou, pokud je kratší z obou stran jako celek včetně diakritiky totožná s koncem slova delšího:

Shoda ve více než dvou posledních slabikách je již nadbytečná, i když příjemná, takové rýmy jsou označovány jako přeplněné:

Stupeň přeplněnosti se kvantitativně oceňuje rýmovým koeficientem, což je poměr rýmujících se slabik ku celkovému počtu slabik ve verši. V následující ukázce je rýmový koeficient 4:7, neboť se rýmují čtyři ze sedmi slabik:

Následující ukázka je příkladem kalambúru, jakési slovní hříčky založené na změně významu slov pouhým přeskupením nebo vynecháním mezer ve větě.

Vysoký rýmový koeficient, kalambúr ani absolutnost rýmu ještě nezaručuje jeho estetickou hodnotu, svědčí spíše o vynalézavosti a úsilí autora a nachází uplatnění především v aforismech, kupletech a říkačkách pro obveselení posluchačů.

Pokud se foneticky shoduje souhláska před první souzvučnou slabikou (opěrná souhláska), oceňujeme takové souznění pojmem bohatý rým:

Souzvuky s odlišnou opěrnou souhláskou poskytují tzv. chudý rým, též nazývaný dostačující.

Je-li kosonance založena pouze na přibližné zvukové podobnosti souhlásek, označuje se takový rým jako neúplný.

Nezřídka používaným ústupkem je také rýmování slova s otevřenou výstupní slabikou, tedy končícího samohláskou, se slovem končícím souhláskou, zejména pokud je neznělá. Takové spojení se nazývá useknutý rým.

Jakkoli pejorativně nám znějí označení rýmů přeplněný, chudý, neúplný, useknutý, neznamená to, že by se nepoužívaly, nebo že bychom se jich museli při tvorbě poezie stříhat. Zejména v alternaci s plnými rýmy mají své opodstatnění i ve tvorbě klasiků a často se bez nich neobejdeme.

Nejkvalitnější rýmy obsahují zvukovou shodu ve významově odlišných slovních kmenech, říká se jim rýmy štěpné:

Protipólem štěpného rýmu je souznění dosahované díky identitě slovních kmenů, např. podzimní/do zimy, chlad/chlaď, sena/senná. Takovým rýmům se říká plané.

Zvuková podstata rýmů má svou funkci při vázání slov, jež se vyslovují odlišně od své psané podoby. Čeština takových tvarů mnoho nemá, ale setkáváme se s nimi v cizích slovech a jménech. Rým patrný pouze při správné výslovnosti se nazývá akustický:

Protiklad akustického rýmu využívá podobnosti psaného vyjádření dvou nestejně vyslovovaných slov a je tedy spíše optickým klamem k ošálení čtenáře neznalého správné výslovnosti — říkáme mu rým grafický neboli optický:

Do říše kuriozit můžeme zařadit lámaný rým, který dostal své jméno od řádkového zlomu záměrně situovaného doprostřed posledního slova:

Sémantická kvalita rýmu

Fonetická podobnost rýmových stran ještě nezaručuje estetickou působivost, nejsou-li rýmující se slova dostatečně sémanticky a mluvnicky odlišná.

Nejjednodušším kritériem dostatečné odlišnosti je příslušnost k jinému slovnímu druhu:

Nelze-li toto pravidlo dodržet, měla by být protežována alespoň slova s odlišným gramatickým rodem, pádem, slovesným módem či jinou mluvnickou kategorií:

Požadavek gramatické rozdílnosti není absolutní, je však dobrým vodítkem pro začátečníky a s pomocí dobře označkovaného slovníku jej lze snadno počítačově vyhodnocovat.

Přestože obě rýmové strany předchozí ukázky jsou genitiva substantiv ženského rodu, vnímáme je jako dostatečně sémanticky vzdálené jednak díky odlišným vzorům (žena/píseň), hlavně však kvůli původu z různorodých kulturních prostředí (zednický slang versus nepříliš užívané až knižně pociťované označení barvy).

Za méně hodnotné jsou považovány rýmy účelově využívající vlastní jména, citoslovce nebo neologismy:

Míšení cizích jazyků s češtinou se označuje jako makarónská poezie:

Příkladem sémanticky nekvalitních rýmů jsou verše gramatické, kde je zvukové shody dosaženo díky příponou vyjádřené příslušnosti ke stejné mluvnické kategorii, např. instrumentálu (hejtmanem/banánem, lepšími/slabšími), infinitivu (troubit/snoubit, klečet/brečet), perfekta (věděla/seděla, jedlo/vedlo), někdy dokonce — ó hrůzo — pouhou alternací předpony (sebe/tebe, malými/modrými, připoutat/zakoukat, přinese/vynese). Jako gramaticky příbuzné vnímáme i mezidruhové křížení přídavných jmen a číslovek stejného pádu a čísla (ženatý/desátý, svatou/pátou).

Používání gramatických rýmů je typické pro naivní lidovou poezii, pranostiky, školní slohová cvičení, a nejlépe bude, pokud na tento okruh tvorby zůstane omezeno i nadále. Ne vždy se lze gramatickým rýmům vyhnout, vždyť je potkáváme i v dílech klasiků, neměly by ale pokud možno převládat.

Častým prohřeškem je abúzus zdrobnělin a používání již nesčetněkrát omletých rýmových klišé (láska/páska, nebe/tebe, tvář/polštář, slzička/do trička, sluníčko/maličko), což je typické pro dospívající autory poprvé konfrontované s emočními zvraty. Jako první pomoc před používáním těchto banálních rýmů je vhodné si ještě před vyhledáním rýmu ve veršovacím slovníku zapsat slova, která nás napadnou během několika prvních sekund, a těch se pak vyvarovat.

Rytmická kvalita verše

Některé slabiky se při korektní výslovnosti pronášejí s větším důrazem (hlasitostí) než jiné — mají přízvuk. Střídání přízvučných (těžkých) a nepřízvučných (lehkých) slabik pak vytváří rytmus verše. Ve spisovné češtině vyslovujeme přízvučně vždy první slabiku slova. Předchází-li slovu předložka, přenáší se přízvuk na ni. U více než trojslabičných slov však toto pravidlo neplatí, neboť sekvence čtyř nepřízvučných slabik by působila nepřirozeně (při tanci, do tanečních ale bez tancujících). Proto také mají čtyřslabičná a delší slova vedlejší přízvuky na třetí, popř. páté slabice. Z tohoto pravidla se vymykají pouze slova složená se dvou základů, kde zůstává zachován přízvuk na začátku druhého kmene, i když předchozí část je trojslabičná: červenomodrobílá, francouzskočeský. Přidáním předložky ke složenému slovu se posunou přízvuky pouze v první části složeniny: ve francouzskočeském.

Podobně jako v hudbě, i v poezii si rytmus uvědomíme teprve po několika opakováních téhož rytmického vzoru, kterému se říká stopa a odpovídá jednomu hudebnímu taktu. Posluchač dostává takzvaný metrický impuls, který jej nastartuje k očekávání, že bude dodrženo započaté rytmické schéma (metrum), a každou odchylku od metra pak vnímá jako vyrušení. To někdy může být uměleckým záměrem (zaměřit posluchačovu pozornost na místo arytmie), častěji se však jedná o přehlédnutí nebo ignoranci autora.

Názvosloví rytmických stop pochází z antiky; starořecké a latinské tvarosloví umožňuje tvorbu rozmanitých metrických schémat zejména díky rytmu založenému na střídání dlouhých a krátkých slabik (časoměrný prozodický systém), zatímco česká poezie vychází z prozodického systému sylabotónického, tj. založeného více na střídání těžkých a lehkých dob při zachování shodného počtu slabik v rýmujících se stranách. Kvůli pevným akcentačním pravidlům jsou zde možnosti omezenější, například antický anapest (z řeckého anapaistos - obrácený) definovaný jako posloupnost dvou lehkých a jedné těžké doby, je v češtině jen stěží smysluplně realizovatelný:

Ještě méně použitelným schématem je spondej (z řeckého ponde - oběť), v němž stopu tvoří dvě těžké doby následované jednou lehkou:

Pravidelnému střídání těžké a lehké doby v českém jazyce nejlépe vyhovují dvoudobé stopy se sestupným metrem, kterým se říká trochej (trochaios - běžící) . Rytmus trochejských veršů (ráz-dva, ráz-dva) odpovídá polce nebo marši.

Tanečním krokem valčíku se nese třídobé metrum nazývané daktyl (česky prst) s přízvukem kladeným na první ze tří slabik tvořících stopu:

Vzestupné metrum, kdy stopa začíná nepřízvučnou slabikou, je v češtině obtížné kvůli přízvučnosti prvních slabik slova. Je to škoda, neboť synkopické frázování vzestupných stop může být emocionálně působivější. Dvoudobá stopa s přízvukem na druhé slabice se nazývá jamb (název odvozen z řeckého iaptein - házet). Pro dosažení přesunu přízvuku na sudé slabiky se používají různé triky: transakcentace, využívání dlouhých slabik namísto přízvučných jako v časomíře, předřazení jedné daktylské stopy, a nejčastěji předsouvání nepřízvučné anakruze. Přidáním nepřízvučné předrážky k trochejskému verši dojde k fázovému posuvu těžkých dob a tedy kýženému jambickému rytmu. Na konec verše pak patří jednoslabičné přízvučné slovo. Bohužel potom ale předěly rytmických stop (diereze) často připadají doprostřed slov:

Z francouzštiny k nám proniklo genderové členění rýmů podle počtu lehkých dob na konci verše na mužské rýmy končící přízvučnou slabikou, ženské verše zakončené jednou nepřízvučnou slabikou a verše s daktylským zakončením, kdy přízvuk je na třetí slabice od konce:

Dodržení působivého rytmu je v sylabotónickém prozodickém systému obtížnější, než pouhé počítání slabik v prostém sylabickém systému. Naštěstí naše mateřština poskytuje řadu prostředků, které pomáhají srovnat rytmus do metra:

1. Slovosled je na rozdíl od germánských jazyků značně uvolněný, často můžeme dosáhnout rytmické pravidelnosti pouhým zpřeházením slov ve verši. Vedlejším efektem je ovšem zdůraznění větných členů uvedených na konci.
2. Čeština obsahuje množství synonym lišících se počtem slabik, např. nebo/anebo, leč/ale, než/nežli, když/jakmile, proč/pročpak, zas/zase
3. Chybějící slabiku může bez přílišného významového posunu dodat vhodně zvolená předpona, změna slovesného vidu nebo náhrada slova zdrobnělinou či superlativem: sedni/usedni, sbíral/sbírával, sedět/seděti, mamka/maminka/maminečka, černější/nejčernější. Naopak přebývající slabiky se někdy můžeme zbavit využitím spřežek nebo odsuvníku: o co/oč, dal jsi/dals, sedl sis/sedls, toto jest/toť, třásl/třás'
4. Z rytmických důvodů si můžeme dovolit zkrácené verze předložek i tam, kde mluvená čeština vyžaduje dlouhý (slabičný) tvar předložky: ve strži/v strži, ku mlýnu/k mlýnu. Škody na vyslovitelnosti takto spáchané jsou zpravidla menším prohřeškem než zakulhání rytmu.
5. V krajním případě můžeme chybějící slabiky vycpávat balastními slůvky nebo citoslovci:ba, hle, hm, hned, medle, nuže, ó, prý, teda, tu, věru

Nejčistším prostředkem docílení pravidelného rytmu je volba vhodných slov. Trojslabičná slova se hodí do daktylských veršů, zatímco slova dvou a čtyřslabičná lépe uplatníme v trochejích, popř. v jambech. Tím ovšem možnosti nekončí — připojením předložky můžeme i dvouslabičné slovo použít v daktylu anebo naopak trojslabičné slovo převést na dvě trochejské stopy. Pětislabičná slova jsou rytmické zlo a je lepší se jim vyhýbat. Uplatnit se dají snad jen na konci verše:

U šestislabičných slov si můžeme vybrat, zda je rozdělíme do dvou daktylů nebo tří trochejí:

Ještě delší slova je lepší rezervovat do jazykolamů a řečnických rozcviček:

Jednoslabičná slůvka se povětšinou chovají ambivalentně podle toho, zda je umístíme na přízvučnou či nepřízvučnou pozici ve zvoleném metru. Výjimku tvoří předložky, které mají přízvuk vždy, nepředcházejí-li čtyřslabičnému či delšímu slovu, a pak skupina krátkých slůvek zvaných klitika, která naopak vyslovujeme vždy bezpřízvučně. Mezi klitika patří především tvary pomocného slovesa býti v minulém čase a v kondicionálu - jsem, jsi, je, jsme, jste, jsou, bych, bys, by, dále spojka -li, zvratná zájmena se, si a zkrácené verze osobních zájmen mi, ti, mu, mě, tě, ně, ho, ji, je, nich. Je důležité rozlišovat bezpřízvučná zájmena se, je od homonymních předložek a sloves, které přízvuk mít mohou:

Vedle příklonek (enklitika) následujících po významovém slovu postrádají vlastní přízvuk také předklonky (proklitika), které předcházejí plnohodnotnému výrazu, a přitom k němu logicky patří. Předklonky jsou základním stavebním materiálem jambického verše, kterému poskytují bezpřízvučný odraz – anakruzi. Typickou předklonkou je určitý a neurčitý člen. Tento fenomén se ovšem v českém jazyce nevyskytuje, může však být úspěšně zastoupen zájmenem ten, ta, to, ti, ty, ta, kdo, co. Předklonkami jsou i částice nebo spojky a, ač, ať, až, by, což, i, kéž, leč, nechť, več, však, zda, které na počátku věty vyslovujeme bezpřízvučně a tvoří jen jakýsi odrazový můstek pro jambický vzestup:

Metrum bývá nejčastěji homogenní, například čistě trochejské nebo daktylské. Za porušení homogenity se přitom nepovažuje zkrácení poslední stopy ve verši, tedy mužské zakončení samostatnou přízvučnou slabikou nebo ženské zakončení daktylského verše jednou trochejí. Není na závadu, liší-li se počty stop mezi různými rýmovými páry, avšak rýmující se řádky by měly mít shodný počet slabik a totožné stopy. Oblíbeným metrickým schématem začátečnických básniček jsou úplné trocheje (šest nebo osm slabik) prostřídané s neúplnými (pěti nebo sedmislabičnými), tedy střídání ženských a mužských rýmů:

Delší verš než čtyři stopy, tj. více než osm slabik v trochejském metru nebo dvanáct v daktylech, již působí poněkud arytmicky a narušuje říkankový spád:

V takovém případě je lepší prodloužit verš alespoň na šest až osm stop, kdy už ho vnímáme jako spojení dvou kratších veršů do jednoho řádku, i když se ty první nerýmují.

Nehomogenní metrum, kdy se v jednom verši střídají stopy různých délek či vzestupnosti, je poněkud náročnější na čtenáře i autora, který by měl zajistit jednoznačný metrický impuls v úvodním verši, tedy vystříhat se pokud možno krátkých slov s nejednoznačným přízvukem. Příklad daktylotrochejského rytmu DTDT:

Příklad daktylotrochejského rytmu DTTT:

S jednoslabičnými slovy je mnohdy potíž, že v prvním verši recitátor ještě neví, jaké metrum bude použito. V prvním příkladě autor předpokládá zdůraznění slov jen, les, hustý:

Pokud by však následoval trochejský verš, dostala by přízvuk slova jen, kde, je, hustý:

Stejný úvodní verš ovšem může předcházet i jambickému metru, v tom případě by měl mluvčí zdůraznit slova tam, les, moc:

Jak je vidět, jednoslabičná slova neposkytují zřetelný metrický impuls. Řešení je nasnadě: v úvodním verši dát přednost slovům delším s jednoznačnou rytmikou. Záměnou pořadí obou veršů v předchozích třech ukázkách bychom zbavili čtenáře rozpaků.

Pravidla přízvučnosti se občas nedodržují v mluvené řeči, kdy je záměrem zdůraznit některý větný člen (Nejedu do Plzně, jedu do Prahy.). Podobně při recitaci poezie se pravidla občas narušují transakcentací, aby se rytmus veršů podřídil metru, i když se zpravidla jedná o z nouze ctnost.

Podrobíme-li analýze díla profesionálních básníků, často zjišťujeme, že se zdánlivě žádnými pravidly neřídí, a přesto se nám jejich verše zdají dokonalé. V tom spočívá podivuhodnost poezie. Neznamená to ovšem, že by se zásady kvalitního rýmu a rytmu mohly bezuzdně ignorovat. Výtvarný umělec, který se hodlá věnovat pouze abstraktním obrazům nebo geometrické grafice, taky musí mít nejprve zvládnuty základní malířské techniky, realistickou kresbu, kompozici, perspektivu.

Formát básně

Zatímco typy rytmických stop určují horizontální strukturu verše, tedy řádku básně zakončeného rýmem, řazení vzájemně se rýmujících veršů do slok vytváří vertikální strukturu a charakterizuje formát básně.

Sloka neboli též strofa je sdružení více veršů do logického celku. Sloky se v básni oddělují odřádkováním a mezi verši různých slok zpravidla nebývají rýmové vazby. Chceme-li popsat formát básně, bývá zvykem označovat vzájemně se rýmující verše stejnými písmeny latinské abecedy.

Zejména začínající autoři se snaží každý vynalezený rým co nejdříve "prodat" tím, že jej uplatní hned v následujícím řádku. Takovému řazení se říká sdružené verše a je charakterizováno formátem AABB:

Kvantitativním rozšířením sdružených rýmů na tři vzájemně se rýmující strany vzniká triáda, která může dalším rozšiřováním nabývat až obludných rozměrů (tasemnice):

K nejobvyklejším formám básniček patří rýmy střídavé s formátem ABAB:

Zajímavě působí verš obkročný s formátem ABBA:

U mnoha autorů si získal oblibu tzv. koncový rým ve formátu AABCCB:

S formátem sloky souvisí pojem rýmová vzdálenost definovaný jako počet veršů vložených mezi dva rýmy. U sdružených veršů je nulová, u verše obkročného je nula a dva. Mírné zvyšování rýmové vzdálenosti bývá hodnoceno pozitivně, neboť rýmy nepůsobí tak prvoplánově jako ve sdruženém verši. Enormní zvětšení rýmové vzdálenosti může zvýšit zážitek z rýmu, je však vhodné, aby takový vzdálený rým byl ve sloce pouze jeden a aby první (otevírací) strana rýmu dodala posluchači zřetelný rýmový impuls, jehož odkládané vybití pak přinese o to větší úlevu, zejména je-li rým překvapivý nebo nese-li pointu. Dobrý rýmový impuls poskytují slova neobvyklá a v poezii málo frekventovaná, při velké rýmové vzdálenosti je pak důležité, aby uzavírací strana vytvářela foneticky kvalitní souznění.

Počet veršů, které musí posluchač vstřebat, než zazní první rým, by neměl být příliš vysoký. Následující ukázka sloky v postupném formátu ABCABC je proto již na hraně použitelnosti, přestože obsahuje téměř cimrmanovsky dokonalé rýmy:

Rýmová vzdálenost 2 sice není nijak přehnaná, ale až do čtvrtého verše nás nutí nést v hlavě tři rýmové impulsy, na což běžný lidský mozek není zařízen.

Efektu zvětšené rýmové vzdálenosti mezi druhým a posledním veršem v kontrastu s rýmy sdruženými využívá formát ABACCB zvaný sextina:

Nepatrně větší prostor poskytuje obdobný útvar oktina se strukturou ABACCDDB nebo ABACDCDB:

V průběhu literárních dějin se standardizovaly názvy a formáty některých veršovaných útvarů. Minimalismem oplývá dvojverší - distichon, které původně v antické milostné nebo heroické poezii vyjadřovalo ucelenou myšlenku (elegické distichon) představovanou expozicí v prvním šestistopém verši následovanou pětistopou odpovědí či komentářem.
V českých reáliích je časomíra nahrazena sylabotónikou, idea nonsensem a patos vtipem založeným na neobvyklém rýmu, který bývá absolutní, přeplněný, víceslovný, kalambúr. Trefnějším pojmenováním takového dvojverší je kuplet.

Básnická forma tercina používá rýmové schéma ABA BCB CDC, které se může dále rozvíjet dalšími strofami, v nichž se analogicky krajní verše rýmují s prostředním veršem předchozí sloky.

Klasická tercina poprvé uvedená v Danteho Božské komedii používá jambické verše o deseti nebo jedenácti slabikách, jak je ostatně v italské poezii běžné.

Oblíbenou zábavnou formou je pětiveršový útvar limerik s rýmovým schématem AABBA.Název je odvozen od irského města Limerick, odkud pocházeli námořníci vymýšlející ty nejlepší exempláře. V angličtině sestává klasický limerik ze tří anapestů ve verších A a dvou anapestů ve verších B, které ovšem v českém jazyce nahrazujeme daktyly, případně jamby a trocheji. První verš typického limeriku začíná expozicí osoby a místa jejího původu, jež je odrazem pro vtipný rým druhého verše. Kratší třetí a čtvrtý verš by měly gradovat pointu, zatímco uklidňující antiteze posledního verše často reprízuje odkaz na geografické místo zmíněné v úvodu. Tematika a výrazivo odpovídá námořnickému původu limeriků.

Zejména v italské lidové poezii je hojná miniaturní básnická forma rispet (z italského úcta) s formátem ABAB CC DD.

Z italského výrazu pro návrat je odvozen název klasického útvaru ritornel ve formátu ABA CDC EFE F, tedy představovaného třemi trojicemi veršů zakončenými samostatně stojícím desátým veršem významově se vracejícím k úvodnímu tématu básně.

Jako ritornel bývá taky označována jeho miniaturní forma ABA, kde první, zpravidla kratší verš exponuje téma, které je pak komentováno ve zbylých dvou jambických verších.

Méně často bývá k vidění stanca (italsky stavba) s osmiveršovým formátem ABABABCC, popřípadě její variace nona s přidaným obkročným veršem ABABABCCB nebo Spenserova variace ABABBCBCC.

Velmi oblíbeným básnickým formátem renesanční italské a anglické literatury je sonet neboli znělka charakterizovaný čtrnáctiveršovou strukturou rozdělenou na dvě čtyřveršové sloky (octet) a tři dvouveršové, případně dvě tříveršové sloky (sestet). Podle řazení rýmů se rozlišují subformáty sonetů pojmenované dle autorů, kteří si danou formu nejvíce oblíbili:
petrarkovský sonet ABBA ABBA CDE CDE,
lentininovský sonet ABAB ABAB CDE CDE nebo ABAB ABAB CDC CDC,
sicilský sonet ABAB ABAB CD CD CD,
shakespearovský sonet ABAB CDCD EF EF GG,
wordsworthovský sonet ABBA ACCA DE DE DE,
clareovský sonet AABB CCDD EE FF GG,
puškinovský sonet ABAB CCDD EF FE GG.

Sonety jsou určeny k hlasitému přednesu, tematicky se jedná o lyrickou meditativní až filosofující poezii. Obsahově je pro sonet typický bod zvratu, tzv. volta, od kterého autor přestává předkládat otázky a problémy, a nastiňuje jejich řešení. V tradičním italském sonetu je bodem zvratu devátý verš, v anglickém někdy až verš třináctý. Moderní autoři mnohdy experimentují s řazením rýmů i s pozicí volty.

Následující básničkové formy asi ocení spíše milovníci hádanek a křížovek než obdivovatelé umělecké poezie. První písmena každého verše (ale někdy i první slabiky nebo celá slova) ukrývají nějaké heslo, sdělení nebo poselství, kterému se říká akrostich:

Pokud je naopak tajenka ukryta v posledních písmenech verše, jedná se o telestich:

Kombinací akrostichu a telestichu pak vzniká zvrácenost nazývaná akroteleuton, kde první písmena čtena zhora dolů tvoří tutéž tajenku, jako poslední písmena čtená v opačném směru:

Některé útvary se snaží zaujmout vedle fonetického působení taky vizuálně a typograficky, například kaligram:

Poetické nářadí

Do básníkova arzenálu patří vedle rýmů a rytmu ještě další výrazové prostředky: volba vhodných slabik a slov, básnické figury, obraty a příměry, slovník.

Zvukomalba

Estetické působení mluveného slova se nemusí omezovat pouze na zvukové souznění na konci veršů, tedy na koncový rým. Pozornost přitáhne i náslovný rým, tj. opakování podobných slabik na počátku sousedících slov, kterému se říká aliterace:

Užitečným trikem je využití psychologického působení zvukové podoby určitých hlásek. Ty mohou být našemu uchu libé, jako je tomu u táhlých samohlásek a dvojhlásek, v takovém případě hovoříme o eufonii:

Naopak seskupení tvrdých, chrčivých a syčivých souhlásek je vnímáno spíše nelibě až kakofonicky:

Souhrnně se zvukomalebným prostředkům říká onomatopoie. Celá řada citoslovců vznikla na základě stylizovaného napodobení reálných zvuků, např. bum, cink, frr, kvák, žbluňk. I bez těchto laciných efektů však můžeme dosáhnout zvukomalebnosti pouhou preferencí slov obsahujících určité hlásky, např. souhlásku s jako v následující ukázce:

Onomatopoidních principů využívá svérázný druh poezie založený na hromadění ad hoc vytvořených neologismů, tedy nově vymyšlených slov k jednorázovému použití, která však zachovávají pravidla tvorby novotvarů v daném jazyce. Na počest jedné extraterrestriální rasy z Adamsova románu Stopařův průvodce galaxií, využívající této své poezie k mučení posluchačů, se jí říká vogonská.

Slovní zásoba

Výše uvedené výrazové prostředky — rým, rytmus, grafickou podobu básně, aliteraci, onomatopoiu — mohou vnímat i ti posluchači, kteří neovládají jazyk básně. Bez znalosti významu slov budou ovšem ochuzeni o podvědomé působení určitých výrazů a slovních spojení na obraznost, ať již se jedná o epickou báseň popisující nějaký děj, nebo jen o lyriku, tedy dílo snažící se popisovat náladu a vyvolávat pocity.

Ovlivňovat čtenářovy emoce můžeme volbou slov podvědomě svazovaných s určitými pocity. Zpravidla to budou asociace pozitivní, například v následující ukázce to jsou předměty příjemné na omak (kůže, samet, broskev, plyšový medvídek, hebký prst):

Naopak použitím výrazů s negativní konotací se snadno podělíme se čtenářem o svou špatnou náladu, depresi či zhnusení. Při uplatnění negativních výrazů příliš nezáleží na postoji autora: i když se od nich distancuje, nepříjemný pocit přetrvává. Od jednoho nevhodného slova (zde kanál) snadno zasmrádne celá strofa:

Expresivní a vulgární výrazy jsou dvousečná zbraň: dovedou sice ve zkratce přesvědčivě umocnit naléhavost sdělení a někdy i pobavit, jedná se ale o prostředek dosti laciný, který navíc snižuje autorův kredit u mnoha čtenářů.

Pokud se v probíhajícím dialogu protistrana uchyluje k aroganci nebo vulgaritám, efektní odpovědí je tzv. verbální judo, tj. využití této projevené slabosti jejím rozvinutím nebo nepřímou citací. Získáme tím výhodu zesílené expresivnosti, kterou partner navodil, aniž bychom se sami snižovali ke stejným metodám:

Vedle působivých rýmů může paradoxně zaujmout pozornost také jejich pravý opak: rýmová absence. Její nasazení vyžaduje silný rýmový impuls, který nastartuje posluchačovu mysl jako autíčko na setrvačník. Následující vynechání uzavírací strany rýmu pak využívá dobíhajících myšlenkových pochodů v mozku příjemce a působí tedy podobně jako pointa v anekdotě:

Figury

Přestože příznakem vyspělého slohu je vyvarování se opakovaného použití stejných substantiv a jejich náhrada vhodnými synonymy, záměrné opakování téhož slova nebo sousloví (figury) je v poezii nezřídka používaným zvýrazňovacím prostředkem. Připojení téhož slova nebo figury za sebe sama ( epizeuxis) dodává sdělení naléhavosti:

Pokud stojí opakovaný výraz na počátku veršů nebo slok, říká se mu anafora:

Opakem anafory je epifora, kdy se opakující se motiv objevuje na konci verše nebo sloky.

Efektní figurou stupňující naléhavost sdělení je epanastrofa nebo také palilogie, tedy opakování slov z konce verše na počátku verše následujícího:

Přerývané vyprávění, kdy dochází ke hromadění veršů nebo větných členů bez užití jinak obvyklých spojek navozuje zajíkavé vzrušení. Podle řeckého pojmu pro nevázanost, nespoutanost, se mu říká asyndetos. Tento stylistický prostředek však mnohdy více než o ději vypovídá o psychickém stavu autora:

První verš předchozího příkladu zároveň poukazuje na postupnou gradaci děje, tedy klimax. Méně dramaticky působí opačná figura, kdy jsou motivy řazeny s klesající závažností — antiklimax:

Zvláštním případem básnické figury je citace nějaké známé fráze z jiného díla:

Někdy se nejedná o doslovnou citaci, ale o lehce poupravené znění, tedy parafrázi, které z původního textu vybírá jen větnou stavbu, rytmus, některé rýmy, často s cílem shodit citovaný text z klasického piedestalu. Neznamená to však, že by se autor původní předlohy nutně musel obracet v hrobě, vždyť býti citován je znamením toho, že jeho dílo stále žije.

Použití citace nebo parafráze předpokládá, že autor sdílí se svými čtenáři společné kulturní zázemí, což někdy může být záměrným omezením, například pokud dílo směřuje výhradně k milovníkům konkrétního žánru nebo kultu. Při použití citací bychom měli dávat přednost dílům notoricky známým ze školních čítanek nebo z televizních obrazovek, aby bylo zřejmé, že se jedná o citát a nikoli o pouhou recyklaci cizí myšlenky, tedy plagiát.

Tropy

Tropy je souhrnné označení obratů, kdy básník (spisovatel, řečník, a často i politik) říká něco jiného, než si myslí. Obrazná vyjádření přivádějí posluchače pomocí naznačených souvislostí k poznání co tím chtěl autor říci, a tímto zvýšeným zaangažováním myšlenkových pochodů vedou k lepší účinnosti a zapamatování, než by mělo pouhé polopatické sdělení.

Oblíbeným obratem je ironie, tedy vyjádření protikladem, u kterého je však protikladnost zcela zřetelná a neskrývaná. Jízlivější a výsměšnější podobou ironie pak je sarkasmus.

Zejména v bajkách je běžné používání alegorie, tedy jinotaje, kdy popisovaný děj a jeho aktéři, jimiž často bývají zvířata, karikují svým jednáním nešvary a obyčeje z reálného světa. Autor přitom ponechává na čtenáři, aby si sám domyslel, jaké jevy ve skutečnosti popisuje.

Naléhavě až exalticky působí zhutnění textu vypuštěním méně důležitých slov nebo větných členů, které se dají domyslet ze souvislostí. Taková výpustka se označuje pojmem elipsa:

Zejména v reklamním průmyslu se zhusta využívá nadsázka a přehánění, které je oboustranně přijímáno, aniž by se snažilo předstírat pravdivost. Nadsázce se cizím slovem říká hyperbola:

Výčet literárních kuželoseček doplňuje parabola neboli podobenství. Přirovnání v parabole může být přímé, často s využitím slůvka jako:

Hutnější stavbu paraboly představuje paralelismus, což je přirovnání vyjádřené kladením příměrů vedle sebe, bez užití srovnávacích spojek:

Vedle nepřímého přirovnání parabolou může autor emocionálně vyjádřit svůj vztah k objektu pomocí básnického přívlastku, kterému se říká epiteton. Epiteta mají ozdobnou funkci, tzv. epiteton ornas, často však bývají ustálené až klišoidní (epiteton constans), například temný les, širé lány, lepá děva:

Některé přívlastky zvané oxymoron obsahují vnitřní rozpor, např. bílé saze, temný svit, mořská poušť, což ale nebrání poetům v jejich nasazení při obrazném vyjadřování. Logiku v poezii nehledejme.

Logiku postrádá rovněž pleonasmus, tedy používání nadbytečných přívlastků, které jen opakovaně zdůrazňují vlastnost již jednou implicitně obsaženou v referovaném předmětu, například hranatý kvádr, mokrá voda, starý dědek.

Nejen v pohádkách ožívají předměty. Pomocí personifikace může poeta zosobnit popisované objekty, např. čas pádí, okna se mračí, zdi křičí. Přiřazení lidských vlastností a schopností neživým předmětům umožňuje propašovat do obratu působivou zkratku a vyjádřit vlastní citový vztah k jejich existenci.

Pokročilejším stupněm poetických obratů jsou náhrady substantiv využívající vnitřních logických souvislostí mezi popisovaným objektem a použitým pojmem, tzv. metonymie. Metonymické zkratky často používáme i v běžné řeči, aniž bychom si to uvědomovali. Říkáme například vykouřit dýmku, i když ve skutečnosti máme na mysli porci tabáku v dýmce obsaženého, listujeme Jiráskem místo abychom listovali knihami tímto spisovatelem napsanými, během zájezdu bavíme celý autobus a nejen lidi v něm se vezoucí.

Jestliže v metonymické náhradě zaměníme popisovaný objekt jeho částí, jedná se o synekdochu.

Stíhaný objekt (žena v obuvi s vysokými podpatky) je zde synekdoticky nahrazen svou více či méně podstatnou částí — podpatkem samotným. Zároveň je tento ševcovský termín přesněji specifikován pojmem z jehel. Není tedy použito přirovnání, nýbrž náhrada původní výrobní suroviny za jehly, ovšemže nikoli doslovně, ale podle vnější tvarové podobnosti. Záměna na základě vnějších podobností je podstatou metafory.

Metafora, tato královna tropů, je tedy obrazné pojmenování objektu jiným pojmem shodujícím se v nějakém vnějším znaku, například tvarové podobnosti (ucho hrnečku), vedoucí funkci (hlava státu), množství (špetka zdravého rozumu).

Poetika

Každý autor vědomě či nevědomě upřednostňuje některé funkční a výrazové prostředky, figury, okruh slovní zásoby, témata a formy a vytváří tím svou vlastní poetiku. U některých klasiků nebo uměleckých škol je příslušnost k určitému poetickému směru rozpoznatelná na první pohled, hovoříme pak například o poetice lumírovské, semaforské, ostravské a dalších.

Další prameny

Josef Musil: O rytmu verše,
OCS texty: Veršovánky z FIDA,
Ťaháky a referáty: Básnické formy a strofy,
Sonetář webový
How to write a sonet

© 2008 Pavel (vitsoft) Šrubař

▲