
Vědět, že čas se Ti krátí,
přesto stranou vyčkávat,
mlčky střežit, co Tě trápí,
v úsilí svém selhávat.
Poznat ten niterný plamen
za hranicí zhašení,
když jak v kopcích lomikámen
i silný cit vkoření.
Cítit se jak tvorstva vládce,
několik když vzácných chvil,
byť Tvá mysl bloudí v dálce,
s travičem svým s vydobyl.
Trávit noci v luny svitu,
v úkrytu se oplotit,
o lásce a o soucitu
číst a náhle pochopit.
Kolik jen bez šance vzkvésti
milostných ság uvadá;
kolik lidí k Tobě vzhlíží,
odvahu však postrádá.
Buď vždy laskavý a vřelý
k těm, jemž srdce zmohl cit,
a sám setřes strach a hanu
pocity své vyjevit!