Audit

[Tadeáš]

Jsem po delší době sepsal cosik, co by stálo za korekturu:



Tak jsem se sešel s bandou ztracených,
tak jsme si opět plákli do uzlíku,
tak seznali, že nejsou spaseni,
tak buďte muži... v rukou kanovníků.

Proč hledal jsi ten poklad, kde jest tůň,
proč topíte se v žalu tůně jeho,
proč milujeme z lásky jenom půl,
proč nesměješ se, kolemjdoucí ženo?

Kam dojít chcete, těmi diskusemi,
kam jinam snad než do zadnice dojdu,
kam mám jít plakat, než za vámi třemi,
kam pořád hledí... já z ní strachy pojdu.

To je vám vskutku, vtipné nadělení,
to se nám lehko po večerech kření.

[vitsoft]

Rýmy jsou povětšinou dostačující, snad až na jeho/ženo. Rytmus pěkně jambický, to je fajn, akorát v tom posledním verši jambík na začátku zahapruje. Ve spojení kde jest tůň bych místo archaizujícího tvaru jest preferoval ordinerní je, kvůli lepší recitovatelnosti.

Po formální stránce je to sonet, potud OK. Nechápu ale, co tím sonetem chtěl básník říci, kam dojít chce. Chvíli se topí v žalu, pak si stěžuje, že kolemjdoucím ženám není veselo, pak chce jít plakat za jakýmisi třemi nejmenovanými kamarády, plačtivou náladu vystřídá strach (snad z oné nesmějící se ženy?), ale nakonec zřejmě vše dopadne dobře, protože se autor kření. Pro mne je báseň zahalena aškovitě šedivou asociační mlhou, z nichž tu a tam probleskává papouškovitě barevná duha emocí.

[Tadeáš]

Ó pane, potěšil jste mne jako se to už dlouho nikomu nepovedlo. Naprosto stejný efekt mělo dílo na mne a já chtěl si něčeho takového dosáhnout. Slovíčka křenit jsem užil pro svůj dvojznačnost ve smyslu pubertálním a knižním, čímž se z této básně stává ještě více nesrozumitelná patlanina. A tak to máme rádi.