Alexandrin

[Petrus Festinatus]

Tu náhradu má verš, co antikou nám zní,
dle Novákové, víš? Též Bureš použil ho,
by lépe tlumočil nám verše milostné,
jež Ovidius psal, ač sporné dosud je,
zde toto užití, hold není po chuti,
těm učenějším z nás, kdo latiny znaj' hlas.

Je alexandrin zván, po slavném užití,
ve zpěvech oslavných té dávné Francie
když vzdát si přáli hold té vzácné postavě
tam z Makedonie. Pak víc se rozšířil,
až u nás zakotvil, co nóbl cizinec.

Je jambický a má v půl verši přerývku,
jež často zanedbá se v českém prostředí.
Též může pokulhat a přidat slabiku,
což hodit může se, vždyť slov jen málo je
o jedné slabice, jež zdobí dobrý verš.

Má česká příručka věd akademie
jen alexandrin, jež se krátce napíše,
ač často vysloví se s dlouhým měkkým Í.

Tak taky pokus se, můj drahý příteli,
o tento šestiměr a směle chlub se jím.

_ ___ _

Pan Bureš zvolil rým a smělou kombinaci
prv žena, potom muž, mu zdobí krásný verš,
jež překládal, když nám též vládli němí nácci
by napodobil on tak antický pětiměr.

„Že skyle, Charybdě jsem unik‘ v bouři mraků,
že mohu svojí zem i sebe volným zvát,
že s svými drahými jsem přistal u Fajáků,
že zpívám radostí a na světě jsem rád,

že v listech héróin jsem útěchu směl hledat,
když smrt šla kolem nás a vichr hrůzy vál,
že prací tvořivou svou naděj moh‘ jsem zvedat,
že mohu, srdcem mlád, zas kráčet k cíli dál,

teď za to za všecko jak vděku projev malý
chci Šťastné Náhodě svou knížku věnovat
a dobrým bohům všem, kdož jí snad pomáhali,
že jsem zas, čím jsem byl, též díky svoje vzdát.“

Věnování, Ivan Bureš, V Praze v lednu 1946.
Dopisy lásky (Heroides), Publius Ovidius Naso, Praha:1946.

[Yan73]

Balada o lumpovi a jeho milé

Brzo se rozskočí má utrápená hlava.
Proč včera tolik pil ten bídný kumpán můj?
A proč já pil s ním? Proč? Můj motocykl Jawa
z hospody vezl mě, než fízl zvolal: Stůj!

Stůj! Mužík v zeleném do noci pořád volal.
Fí a fí pískala ta jeho píšťala.
Měřil dech. Alkohol? No. Rum a jedna kola.
Má Jawa zařvala a fízla nabrala.

Má Jawa řehtala jak tisíc černých koní.
Já mojí Jawu ved tou nocí voňavou.
Ostrýma stříleli. Má Jawa. Už je po ní.
Kat utahuje mi už smyčku za hlavou.

Mé tělo visí a já tomu tělu mávám.
Před smrtí o smrti mi máma neřekla.
Zvuk. Co to vrčí? Brum! Má milovaná Jawa.
Má Jawa odveze mě nyní do pekla!

[Yan73]

Kdo v Rytmocvičnu vnes ten útvar vznešený,
jenž Alexandrin prý se jmenuje už dlouho?

[Jiška]

Že bych byla za školou,
když jsme brali alexandra?
Teď jsem pouhou drmolou,
neboť nemám ani páru,
jak má znít a v jakém tvaru...
Je to těžké, ne však chandra.

[vitsoft]

Vždyť Petrus ti to, milá Jiško, píše,
on jambem jest a sudých stop má hexa.
Nuž, zkusme vstoupit do antické říše
a podojme svých cecků šestistručí.
Nechť v rytmocvičně šestiměr nás mučí
a každý z nás ať aspoň jeden sepsá.

[Yan73]

A kde je cézura? to ptal se tiše Lexa,
když svojí milé verš jen velmi ztuha smolil.

[Yan73]

Já v rytmocvičně sám verš smolím pod topoly,
však po cézuře já tu dneska marně pasu,
ač Vitsoft apel vznes, ne nepodobný lasu,
on měl by řezat verš tak jako kosa v poli.

[Yan73]

Já s alexandrinem jdu rovnou za sokoly
by přišly s příspěvkem tu v tuto rubriku.

[lea]

To kopnout by mě musel do palice kůň,
bych alexandrin, jeden či dva, vytvořila

[Yan73]

I bez kopance je v tvých možnostech a silách
verš napůl rozdělit a naplnit tak normu.

[ašek]

chce múza tvrdou vlastní držet normu
a sviňa pod lesčím se nepodepsá

[Poutnik]

Co Vitsoft o nich psal, já zkusil rýmy hned.
Bo básnil jsem jak pták - ten volný, čirý vzduch !
Ta trochej, jambu vzor, to není žádný med.
Jen reků verše řev, zní jak když láme kost,
Ten vázat metrem svým, jak bitvy vřava, mlat.
On obsah zdá se být, svým vlastním pánem dost
A formě nechat kus, ten nechce obsah dát.
On rytmu zdar dát smí, ten veršů smělý ruch ?

[Yan73]

Na alexandrin se prý hodí žabikuch,
tím žabikuchem se verš v půli řezat dá.

[Yan73]

Dva roky vůbec nic. To není paráda.
Rubriku na podzim já zkusím rozhýbat.

[vitsoft]

Leč nezapomínej, že formát má svůj řád,
jamb dvanácterák měl by zatroubit zde v říji.

[Yan73]

On troubí, ne, že ne, ač poeta se svíjí,
prý daktyl v počátku dle normy přípustný je.

[Petrus Festinatus]

Duj! Troubo válečná a nepřátel svých dav
jen rozechvi ať zví, že sil je stále dost,
v té řeči odvyklé již básním válečným!
Že Čechů chrabrý chór je nezlomen a břit
se jazyků už zas chce na brus přiložit
a proti křižákům zas směle obořit!

[Rancher]

Bilbórdy kolem cest naštěstí mizí v dál,
české jen vlajkoví tu a tam ještě ční.
Štěstím to nazývám, vám bych to také přál,
obsahem tabulí že není ksicht kuní.
V pozadí zvadlé a skloněné hlavy Hrad.
Národe, tu jsem já! Co pussám povídat?
V mne, kdoť co Zeus je! Ách božský, sladký bůh.