Theistické, potažmo Atheistické

[Tadeáš]

Ty vždycky jsi s radostí hltala,
slovíčka mystiků, tleskalas jim.
Však může být ode mne pochvala,
když co tolik hltáš, já stejně ctím?
Uvěřil jsem – pochyb o tom není –,
k staletým nářkům přidal se můj hlas,
příjemné vskutku bylo mi čtení,
pětkrát jsem dočet to — tak už mne spas!
Nevěřím tomu, co napsáno jest,
adresát nářků mých byla jsi ty,
kvůl' tobě pozbyl jsem židovskou čest,
v tebe jsem věřil a ve své city.

Až jednou jsem se v životě svém zhlíd,
že věřil bych dál, bylo by mi líp.

[Tadeáš]

Pršet mělo dlouhá léta,
praví ohmataná kniha,
jež prý všechnu moudrost metá.
Překvapila Kanaánce
průtrž mračen náhlá,
řekl směle svojí matce,
‘by na život sáhla.
Voda k vodě divě sbíhá.

Krápalo léta předlouhá,
na prstech lidí osmero,
počítá, kdo se nerouhá,
tisíckráte se setmělo.
Kdepak jsi, v Boha důvěro?
Panbožko sčistil zlým šmouhám,
a kdesi v dálce zaznělo,
překrásné „to“, cos poslouchal:

Když padne v slunce záři déšť,
tu krásu, již jsem přál ti, zříš,
tak dobro celý život třešť,
bys došel toho, na čem lpíš.

[Tadeáš]

Kdybych se přidružil k mystiků řadám,
sutanu nesvlík bych – nosil ji furt,
jedno by bylo mi, ke kterým spadám;
černota obleku volí můj kult.
Pak by se nikdo už diviti nemoh,
šťastný že člověk tak zamlklý je,
městem že kráčí ten zarytý lenoch,
kterýžto vede vší smuteční mše.
Přijatý nechci být, myslím si chvíli,
pak se hned prolíná pocit můj s tím,
dobře jak měli se, s Bohem co žili,
chvíli jsem bezvěrcem, chvíli s ním spím.

Smuten jsem – výpadek na krátký čas,
jenom se vypláču, pak radost hlas.