Slova vdechnou nový život
dávno propadlému vízu,
jindy zase stvoří pivot,
kol kterého svět se točí.
Jiná ženou slzy v oči
a ta, kterým jsme se smáli,
spadlá pod keřem se válí
jak kuličky od rybízu.
<img src='http://jiska.euweb.cz/zatisi2.jpg' width='300' height='225' alt='Březové lístky' align='right'> Střevíčky královen šlapaly
v kobercích z růžových lístků,
pod moje botky zas padaly
březové lístky jak ze zlata,
široká cesta jich navátá.
Také se cítím být královnou,
těším se představou zábavnou,
přidám ji na misku zisků.
Projít dlouhou zmrzlou plání,
bořit krusty bosou nohou,
někdy může budit zdání,
že to stačí pro záchranu.
Je to málo. Proti plánu
staví bránu plno běsů.
Přesto svoji naděj nesu,
nové výzvy přijít mohou.
Přítelkyni černou hořkou
dopřeju si po setmění,
v pololeže strčím nožkou
polínko ať v krbu hřeje
a ten balzám popíjeje
nechám teplo přes synapse
pomaloučku rozlévat se,
než se v touhu nepromění.
Až mrkneš do své šperkovnice,
tak jako se to občas sluší,
pak opraš jara, letní hice
i roky, co jsou někde na dně.
A zjistíš totiž každopádně,
že patříš k těm, co dobře znají,
jak chutná život, v které stáji
tě čeká Pegas, který tuší.
Jako když se mlha krájí
vztahy zhoustnou občas všude,
celý život být jak v Ráji
to by asi byla nuda.
Jenže tahat chvaty z juda
domů místo sedmikrásek,
takhle končí spousta lásek,
zvláště v tváři fackou rudé.
Poslouchání ticha.
Z mozku jenom zbyla
prodloužená mícha.
Jako bolest zubů,
radši držet hubu,
slušně, zůstat ticho.
Pak zabolí břicho,
v tlustém střevě síla.
Snažit se víc, pane správce,
země rodí málo vína.
Jenom stojím na zastávce,
tramvaj nejede už dlouho,
pozor, volno, možná pohov,
poker face a pohoda jazz.
V keni s pány nejeď na jez,
nekonečná kocovina.
Pravý pedál od klavíru
přišlapuji levou nohou.
Slova bloudí po papíru
skleroticky roztroušená.
Hledaj jehlu v kupce sena,
občas štěstí dole v baru,
s peněženkou bez krejcaru
chtějí prudit. Klidně mohou.