Ženská milostná poezie do nevýkladní skříně

[Cassibriga]

Na kámen padají slzy,
smutné, temné.
Srdce křemene mizí
v tobě, ve mně.

V kameni jsou naše stíny,
bolí , studí.
Na prach je semelou mlýny
ve tvé hrudi.

Můj kámen leží a tlačí,
nehybný, zlý.
Stačí mé síly, nestačí?
By s ním pohly?

[/size]
<br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 4.10.2008 21:46 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=123'>Ženská milostná poezie do nevýkladní skříně</a> -> <a href='viewtopic.php?t=162'>Smutnění</a>

[Cassibriga]

Ty -mě -já


Hladíš mě do běla
a kreslíš prsty svými.
Nic víc jsem nechtěla,
tak, prosím, snaž se mírnit !

Nasloucháš zhluboka
a vnímáš myšlenky mé.
Nechci víc od kluka,
chci být sama, ve mně.

[Rancher]

Barbarské intermezzo:

Brouzdala vlhkou travou,
teplé dny právě byly.
Chytila nemoc žravou
- výrobnu na debily.

Jak já k tomu sakra přídu?
Byl tam roztoč místo lásky!
Chytla sem cefalitýdu,
aspoň z lásky nemám vrásky.

[Cassibriga]

Prší


Uvnitř prší a venku svítí slunce,
zrají maliny ...
Mráz mě pálí a v koutku pro milence
zbytek zmrzliny ...
Nejsi se mnou a léto trvá dlouho.
Všichni se smějí.
Kdy se vrátíš a přítomností pouhou,
zahřeješ mě ji?
Uvnitř prší a venku padá hvězda,
nepřeju si nic.
Vím, že přijdeš a že se mi to nezdá,
křičím z plných plic!



[/size] <br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 4.10.2008 21:46 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=123'>Ženská milostná poezie do nevýkladní skříně</a> -> <a href='viewtopic.php?t=163'>Sebetrýznění</a>

[Cassibriga]

Slavím


Slavím dnes a slavím zítra,
kolem hlavy bzučí roj,
slavit budu, neb jsem chytrá,
vím, že láska je orloj.

Slavím denně, slavím ráda,
střílím špunty do vzduchu,
slavit budu, neb jsem mladá
bez lásky ryba na suchu.

Slavím s tebou, i bez tebe,
nad sebou střípky rachejtlí,
slavit budu, neb jsem nebe,
země i láska na špejli.

Slavím, slavím, slavím, slavím!
Jak dlouho ještě, pch, kdo ví?
Slavit budu, přestože vím,
že se ti láska protiví!

[afro.minerva]

Co romatičnosti se týče,
snad svitem svíček, hebkost plyše,
a vínem naplněná číše,
nás ženy láká toto klišé.

Tak ptej se marně svého chotě
a touži, kruté, po ochotě,
když z jeho strany zazní: Kotě,
co zase blázníš? Řekni, kdo tě
zas zblbnul. Mluvíš umanutě!

Vždyť tohle počká.
A kdy se dočkám?
...už sněží. Padá první vločka...

...pak druhá, třetí, pátá letí…
I žena touží po oběti.

Je realitou každodenní,
že romantika vlastně není?

Ne není!
Sněží v marném chtění!

...a chladem víří promarnění.
Co zbývá? Šedost každodenní.
A touha? K čemu? Co to změní,
když romantika prostě

není…