Necítí se provinile
nikdo z naší školy zvláštní,
áčko že si řádí čile?
Tuhle Rančí ve sborovně
napsal křídou pěkně rovně,
kdo z nás tady rekord láme,
koho zase postrádáme.
Že by byli bez nás šťastní?
Provinilost je mi vlastní,
zanedbávám rýmy věru,
tuto třídu, je tak zvláštní,
se svědomím svým se peru.
Oči moje sílu ztrácí,
potřebuju brejličky
na přečtení vašich prací,
omluvte mě lidičky.
Možná Jazyl uschla v seně,
omámená jeho vůní,
nebo žeby v jiné scéně
brala lekce z veršování?
Jinak nevím, co jí brání
aby třeba na mobilu
řekla, soráč, už mám kýlu
z toho, jak furt peru v tůni.
Já bych řek, že sotva funí
z každodenní dávky plenek.
Pak se nechce do písmenek
klávesnice PC bušit,
svěřovat se, co má v duši,
jaká touha srdcem hárá...
Někdy snad se ztratí pára,
radši rýmy někde čajzne,
přijde starost, hlava těžká,
s rýmy ztratila se fleška,
zdá se jí, že je tak stará!
Bývala dřív rýmů kněžka,
teď se na to však vykvajzne.