Střípky smútku

[Hanulka21]

Hra smutného hráče,
na poslední struně,
tak zoufale pláče,
jak v matčině lůně.

[sarin]

Střípků pár na zemi třpytí se rudě,
třebaže mé tělo nezranili,
srdíčko bolesti neslyšně stůně.
Přestalo bít na malinkou chvíli.
Zase tá otázka: - Co kdyby?
Člověk je tvor tak pomíjivý...

[vitsoft]

Z inkoustu tečka pro slunéčko
nelétající
na houslích zbylo jenom Ečko
na srdci bicí

[sarin]

Sluníčko, to sedmitečné,
ulétlo - vše kolem chátrá.
Ohližíme se zbytečně
po krásach jarního bratra.

Ty jeho zázraky věčné...
Zpívajíc o letních hrátkách,
stromy tváří se statečně,
malují podzimu vrátka.

Na prahu konečné - zimy-
chvějí se, ani ne mrazem,
chvějí se touhami svými.

Tím vším, co již nesplnili.
Spadne až první sníh na zem,
spokojí se s tím, jak žili?

[Jiška]

Já že oči smutné mám,
řekla mi to jedna paní,
i prý, když se usmívám.
Oči jsou zrcadlem duše,
sotvakdo z nás to však tuše,
vidět v nich je lidské zrání.

[Kama]

Každý nesem svoji známku,
vypálenou v hloubi duše.
Jako v novinovém stánku,
dávné boly,smutky,zrady,
svá vítězství,také pády.
Oči otevřou tu branku.

[Hanulka21]

Šla bych ráda světa kraj,
za svým srdcem toulavým,
navštívila starý háj,
kde se stalo bolavým,
vzpomněla tu dávnou báj,
znajíc proč je děravým.

[Marenka]

Smutek, zrada, pád i žal
to je to, co svět mi dal.
Přesto věřím na lásku
i když visí na vlásku.

[Hanulka21]

srdce mám bolavé,
nohy pak toulavé,
vzpomínky přebolí,
rány se zahojí.

[Kama]

Veškerá logika zůstává bez šance,
slova jsou k ničemu.Zdrchané myšlenky
hledají začátky, písmenka v čítance.
Dotekem lákám tě, s kousíčkem naděje.
Neslyšíš ozvěny, z falše jsou závěje,
prázdnoty, úniky, neplatné jízdenky.

Nevidíš červánky, nepůjdeš do dálky,
nejiskříš nápady, zvlhly ti zápalky.
Lepkavou bezmocí zapatlám i sebe,
nemohu uvěřit,bez tebe tu zebe.

[sarin]

Koukám se do koule
...celá je ze skla... víš,
jsem každičkým coulem
dcéra Sibylina.
Nahledni, tak pojď blíž,
než zmizí vidina.

Vidím tam osůbku,
krásná je bezmezně,
nejenom navenek,
vidím až do duše.
Vidím ji v křišťálu...
září celá štěstím,
o kterém vždy snila.
Jsi to ty, má milá.

Vidím tě opravdu,
tvé oči se smějí,
celá planeš žárem
a dlaně, tvé dlaně,
v jiných něžných dlaních
hledají ochranu.
Vidím to zřetelně,
prosím tě, jen věř mi.

Nenech se zmást
chvilkovým nezdarem,
bolesti slz dávných,
neztrácej nadějí...
Věř mi, světaznalé,
v srdci svém máš,
třeba teď zoufalém,
dar ze všech největší.

Věř, sestřičko má, věř...
Tolik lásky skrývaš,
že klidně postavíš,
z těch jejích paprsků
vysokou zářnou věž,
světlo pro zbloudilce,
či vroucné poselství,
maják noci hmlisté...
Nazvi si to jak chceš,
no svítí tak čistě...

Pohledni k nebesům,
naděje zesílí.
To je správna cesta,
překleneš tu chvílí,
oprostíš se děsů
a budeš zase svá,
něžná a láskavá.
Tak usměj se a VĚŘ...

[Kama]

Zlomené nehty mám, od krve kolena,
lezu i po čtyřech, hledám tě v lavině,
Někde tu naříká tvá duše zraněná.
Tam dole v hlubinách prý voní jasmíny,
čemu chceš uvěřit? Vedou tě do špíny!
Staneš se otrokem, bez boje , lacině.<br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 5.4.2009 19:44 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=103'>Střípky smútku</a> -> <a href='viewtopic.php?t=161'>Povzdechy</a>

[vitsoft]

Když kalná povodeň do bytu vteče,
babičky komodu zaplavíc bezcitně,
rejžákem je třeba vykřičet vkleče
po bouřce opadlé bahnité nánosy.
Popelku popros, ať vodu ti nanosí,
nastrouhej do kýbla kus mýdla Hellada.
Ze všech sil musí se udržet fasáda,
ať zase po čase sluníčko vysvitne.

[Kama]

Vděčná jsem za rady,sbírám je všelijak,
nadbíhám Toltékům,pohlížím nahoru,
vyhlížím sluníčko.Natřásá se tam mrak.
Lezu si do duše s rejžákem na holi,
vymetám kouty, až svědomí zabolí.
Nesu si úděl, já pod tíhou klopýtám,
předkládám své účty i s prohrou počítám.
Koho si přivítám? Pýchu, či pokoru?

[Hanulka21]

Příspěvky po Novém roce jsou krásné...ale já mám bohužel hlavu dutou, duši bolavou a nějak mě můza nechce políbit, ale s radostí čtu vaše krásné verše

[Kama]

Projít dlouhou zmrzlou plání,
bořit krusty bosou nohou,
někdy může budit zdání,
že to stačí pro záchranu.
Je to málo. Proti plánu
staví bránu plno běsů.
Přesto svoji naděj nesu,
nové výzvy přijít mohou.<br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 5.4.2009 19:40 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=103'>Střípky smútku</a> -> <a href='viewtopic.php?t=151'>Oktiny</a>

[sarin]

Tú noc jsem se hodně bála.
Poněkud víc, než se zdálo.
O tebe taky, má malá,
vidíc tě nad strží,
schoulenou v oslzí,
naděje bledla ti v očích.
A tak jsem se smála, no smích
rval mé srdce, které lkalo...

[vitsoft]

Proti neklidnému spaní
ani česnek na polštáři
kolem hlavy nezabrání,
aby do spánku ti vpluly.
To proto, že noční můry
jdou po duších, které září.

[sarin]

Snažím sa, nepoznám však kódy...


Deň plný májovej pohody
- v očiach farby beláska -
kúpe sa v slnečnom kúpeli
s vánkom, slovmi čo láska...
Zdá sa, všetko je tak, ako má byť.

No v tom sa už uzlí počasia niť
obloha modrá sa zocelí,
buráca, cvendží jak meče,
kvapká z nej...čo kvapká! Tečie!
Bolesť zaodetá v nenávisti...

O pár minút opäť tvár rozžiari,
lúku rozjasní úsmev zlatistý.
Hladí sklonenú hlávku púpavy,
zaženie rosou pocit smädu.
V ovzduší cítiť vôňu medu...

Keď sa však ostražitosť stíši,
vzápäti všetko kruto ničí...

[Hanulka21]

Duši svírá pocit bolu
zase skláním hlavu dolů.

Na pláč je dnes příliš brzy
stejně počnu ronit slzy.

Slunce zmohl temný soumrak
spatří krásu zase můj zrak?

[Jiška]

Duši jsem oblékla do víry ve štěstí,
živím ji pokrmem z lásky a naděje,
zbytečno přemýšlet o lidském poselství...
Osudu soukolí roztáčí sudičky,
před Pánem života člověk je maličký...
Tak či tak, na Světě přece jen krásně je.<br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 3.8.2009 20:54 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=103'>Střípky smútku</a> -> <a href='viewtopic.php?t=158'>Radostění</a>

[sarin]

Noc se plíží po pokoji
plníc temnem všechny kouty,
mísy, hrnky, sklenic spousty...
Právě si v mém křesle hoví.
Unavená z dlouhé pouti,
tikot hodinek si pouští.


Odežene teskný pocit,
který od rána útočí?
Zajal mysl, čím dál více,
tíží nohy, srdce, plíce...
Mnu si dlaní horké čelo,
děsím se, netuším čeho.
Pocit ten i jeho kočí,
nemřou, sílí s temnem noci.

- Co se děje? - chci se zeptat,
nevím proč...mám o tebe strach...

Vítězí nad nocí bez ztrát.

[vitsoft]

Až noc s tváří hovnivála
roztáhne zas černé krovky,
namísto aby ses bála,
v hodinách že vlásek tenký,
musíš všechny plné sklenky
hlavou vzhůru do záchoda
bez lítosti zvolna vlíti.
Smutku přece není škoda.
Místo tmy ti čerstvé pití
načepuji ze žárovky.

[sarin]

Upijím světlem prozářené doušky....
Hodiny najednou vesele cinkají,
zvonečků tisíc prochází mi oušky.
Na chvíli zahnals mé obavy. Záře v tmě...
šíří se pokojem i hluboko ve mně.
No přes jasno v srdci, přes úsměv v mé tváři,
nechtějí stáhnout se smutku mí sponzoři.

Zářný nápoj, ten tvůj, pane Edisone,
častým užívaním nezevšední, to né,
slabé má místo, svou Achillovou patu,
tenoučké vlákenko, jen nitku z wolframu.
Jednou začne slábnout, až celá uhoří.
Přesto ti děkují, příteli drahý.
Jak ti to splatím? Můžu skleněnkami?

[Marenka]

Smutno je mi strašně moc,
odejel mi můj milý.
Proč se stále loučíme?
Pozdrž ještě tu chvíli.
Loučení je snad nemoc?
Stále ji jen léčíme.
Existuje prevence?
Spojí opět milence?

[afro.minerva]

Blednoucí vzpomínky stříbrných kadeří,
mizící úsměvy spojené s radostí,
ukryté pod zemí spočinou v příšeří.
Kamenem nehybné. Kalené do zlosti…

Ty ruce vrásčité, slabé a prosící,
k dětem se vzpínaly pro krátkou návštěvu.
Dnes nejspíš rozpadlé, pod hlínou tlející,
pod žulou netknutou stran mého pohledu.

[afro.minerva]

Ustálená v táhlé nečinnosti,
propálenou dírou v zácloně,
vidím další součást skutečnosti.
Prostou pravdu. Život v šabloně.

Klišé možná mění daný prostor
v trochu lepší místo k toužení.
Realita velí! Vnitřní rozpor.
Každodenní běžné snažení…

Vysát, všechno zbavit trochy prachu,
vytřít, vařit, umýt nádobí…
Doplést šálu, topit. Touhy v šachu.
Jedno, druhé, třetí období…

Ptám se sebe, hledám možnou chybu.
Ptám se. Stále stejné… Nazpaměť.
Druhá strana mince. Váha slibu…
Forma daně. Oběť – odpověď.

[lea]

Jak dlouho může trvat smrt?
Proč konec náhle je zas blíž?
Smrt v žití rázný dělá škrt
a na dno strhne zemská tíž.

Hlad po životě vánek svál,
tvář smutek sžírá, vyhrál boj,
už zbývá jenom bolest, žal…
Kde síly nové hledat zdroj?

[afro.minerva]

Utichlá v náznaku občasné radosti.
Snoubená v smuteční závoji. Neznámé
krajiny vzdálené… Samotná! V malosti
drcená stěnami. Tisíckrát stonáme…

Sluneční odlesky v skleněných tabulích
dotekem svobody lákají. Bezcílné
bloumání v pokojích, stínovím zkalených.
Odráží myšlenky bezmocně nesdílné.

Slzavým údolím spolu se brodíme,
týravou bolestí. Prstoví spojená -
ruce se držící. Možná i pojíme…
Trhavě ospalé. V náručí schoulená

usínáš v úlevě pojednou krvavé.
Úlevou věštící budoucí návraty.
Horkostí procitáš, klesavě stoupavé...
Vteřinou hledáš mne. Mířím ti v ústrety.

[vitsoft]

Škoda, že už nejsem mládě,
je to chyba nebetyčná.
Nemohu již dívky svádět
kouzlem svého erotična.

[host]

No tak, brachu, hlavu vzhůru,
ještě nejsi mužná nicka!
Navíc cestou z Tvého chmuru
je vždy láska platonická...

[Beta]

Můžeš klidně dělat haura,
erotická je Tvá aura!

[ašek]

Odešly mužného života výztuže,
smutnícím veselím ložnice netratí,
neblahé vlivy jsou vesmíru, Venuše.
Kamarád je vinen, opilec bachratý!

[yagga22]

Sestava vzpomínek,
kostřava, bojínek,
mokřina útočí
na křivek úbočí,
s chrpami batůžek,
ty za nic nemůžeš.<br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 5.4.2015 15:28 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=103'>Střípky smútku</a> -> <a href='viewtopic.php?t=159'>Melancholení</a>

[Yan73]

O Koblížkovi

Koblížek mi nespinká...
papat nechtěl ani...
V loži pláče maminka
těsně po svítání.

[ašek]

kar Lojzovo

Zvláštní potkat tuhle znovu,
z hřbitova jde, hraje vdovu.
Slova, prosím, nevyslovuj,

hostům karu nepřej šťastný den.
Krásná jsi - mlčící v oparu
smutky dnes nosí se postaru,
znovu tě potkávám, Beskyde.

Zahozeno v závalu,
na Zarubku s barabami
čest se vzdává nešvarům.
Lojza je tu stále s námi.

[ašek]

pozdní prozření

Kudlanky ho uondaly,
jasně zpříma na kusadla
zobnou hlavu nebo koule
přímo samci. Čili zdali
našly svá korumpovadla?
Myslím si, že zeměkoule
najde náhle žhavé jádro.
Blba by to nenapadlo.

[Tadeáš]

Je čtvrtek večer, krásný den,
mám v rukou svrab,
což ovšem je jen malý trest.
Já stydím se, já nejsem chlap,
jak můžu takhle blbý být,
ne, neprosím se o soucit,
já už chci jenom cítit chlad.

Nemám se čemu postavit,
snad jenom sobě sám
a ani tohle nezvládnu.
Už nevím vlastně, zda tě znám,
tak podejte mi někdo laso,
ať prohlásím ho za svou spásu.
Na půdě máme pevný trám.

[vitsoft]

Konec prázdnin vyděsí.
Taky jsem tím trpěl, kdysi,
v učitelské profesi.
Tak ať se ti dobře visí.