samota

[Hanulka21]

KRÁČÍM...

K hrobu mojich nejdražších,
srdci mému nejbližších.
V duši bolest velká sedá
slovy vyjádřit se nedá,

Na hrobě hoří věčná svíčka,
vlhnou mě moje oční víčka.
Matka tiše v klidu usnula,
muže nemoc pak mi uzmula.

Nehnutě sama tu stojím,
samoty strašně se bojím.
Vánek hladí mou vlhkou tvář,
tiše našeptává - jen plač.

Zapaluji další svíce
zimou rudnou moje líce.
Míti tak moc postavit most
a spojit s nimi minulost.

[Hanulka21]

Zase budou kytky kvést,
slunce nebe rozzáří,
přejdou mraky starostí,
úsměv budu mít na tváři...

Hodně věcí sama zvládám,
lehké bytí tohle není,
většinou svou tvrdou prací,
nikdo ani to neocení...

[lea]

Smrt přijde jak snová příšera,
bezradnost, pláč, slova bolestná,
zbude jen hromádka popela,
hřbitov je stanice konečná.

V duši mi zůstává černá díra,
k čemupak to žití štvaní,
jsem prázdná jak bezvěrcova víra,
chybíš mi strašně moc, mami.

[Hanulka21]

REALITA ŽIVOTA?

Mám jen jeden krásný sen,
možnost měnit základ života,
je o lásce pravé jen,
realita však je samota.

K ránu ráda usínám,
odcházím za svým naplněním,
bez svého snu umírám,
denní čas je mým utrpením.

Není snadné život žít,
ve snech je to proto krásnější,
lásko kde jsi, chci tě pít,
chci být jen malinko šťastnější.

[Hanulka21]

Toulám se duší,
duší svou.
Vyhaslou.

Bludný kruh tuším,
tuším tmou.
Najednou...

[lea]

Na lavičce ve stínu
sedí smutný pán,
sedí tam už hodinu,
nikam není zván.

Sedí na ní přes týden,
jenom on ví proč,
téměř nikým neviděn
tráví tam i noc.

Roky tady sedává,
narostl mu vous,
bez domova, bez práva
na lavičku svou.

[afro.minerva]

V hlubinách lesů, šerem a stínem,
s tajemstvím ticha snoubené v mechu
spočinou věty. Mámivým klidem,
míjím svým krokem šeptavé stromy.
Kloní se k sobě bez kapky zloby.
Kloní se. Vítr v korunách zpívá.
Utichá. Co sám pojednou skrývá?

Těkavá, nocí probdělá chvíle
promlouvej dlouze samotou. V duchu
hledám své touhy. Posbírám zbylé
skleněnky - drobné kapičky rosy,
skanulé - snad je rozsypal kdosi
neznámý v trávě, kde je i nechal.
Zapomněl? Někam zbytečně spěchal?

Neměnné, možná navěky stálé,
vychladlé dávno z návalu vzteku,
vzpomínky tvrdé, podobné skále,
pohřbím tu v mechu. Umlčím hlasy.
Odpustit krutost? Jednou snad… Asi
setmělou klenbou okolních stromů
prokmitnou hvězdy. Vracím se domů.

[vitsoft]

Jehně ticha v rouše vlčím
letí k cíli jako Pershing.
Nerozumíš-li, když mlčím,
jak chceš porozumět verši?

[lea]

Je pusto, prázdno po pěšině,
jen stromů sláva dávno zašlá,
ty podřimuješ na mém klíně.
Už věčně budeš jenom spát,
jak na vědomí mám ti dát,
že naše láska nevyhasla.

[Rancher]

Napíšu si web. Budou tam verše,
budou tam auta, kdejaký krám,
nějaké zvíře, žití rešerše,
budu tam sám.

Nikomu nebudu psát,
jen já si rozumím a vím,
že sobě se nebudu smát.
... ale co s tím?

Já se smát chci!
Napíšu web a pozvu tam všechny.



... no tak je to trošku volnější verš. To básník smí

[ašek]

Předivoká voda z hor,
osvětlená tatranskými sněhy.
Slovenského ráje vzlyk,
ozářený Oriónu světlem.
Bylo tomu hvězdám vzdor,
na Podlesku rozprávěly něhy.
Citlivého srdce ryk
zklidnila pak chůze spišským městem.
<hr>Na první pohled se zdá, že to jsou nerýmované verše, až při pozorném přečtení zjistíme, že tam docela dobré rýmy jsou, jen rýmové vzdálenosti jsou tak velké, že je moje hlava nepobírá.
vitsoft

[ašek]

Jak to poznat, když ji potkáš,
nesmrtelnou kostějku.
Kim sem poslal Korejku,
rusky točit kabelku.
Řídic v kraji svou reportáž,
láska fandí padělku.

[yagga22]

Chápu, milý, je to tvoje,
to vidí i nebesa,
churav, navíc bez hoboje,
smutno vůkol, neplesám.