Festinatoviny

[Petrus Festinatus]

Jak můry noci nocí nořící
svůj zrak, jež tónům tonat tmy již zvyk,
při zření zřídla záře zuřící,
že sžíráni se ženem zastavit
to dobro, které není vlastní nám,
a vrháme se ran svých nedbaje,
ač naší vinou život zhasí nám.
Své šrámy přitom přičítáme jen
je jemu, který nemá vlastních vin,
že hřeje, svítí, štědře rozdává
až pálí, slepí, chtivě hltá stín
všech, které slepá zloba potkala.
Vždyť není vinou svíce větší tma,
když duší zůstává vždy zhašená.

[vitsoft]

Tvá slova, vzácný Festinate,
z nichž náslovnosti horká pára čiší,
nás ráno osvěží jak latté,
jež jazyku dá hebkost po semiši.

[Petrus Festinatus]

Zla zlaté zní zas zvučné perutě;
co hřích, to brk – tak těžkne archanděl.
Jak zvony zní ta pouta ve zlatě,
jak plamen plá až leskem oslepen
a zdroj pak světa světla Svévolný
sám nezří přes ten přímý přelud krás,
jež v tmách jen odráží, co absencí
je jemu vlastní jen a lačně láká nás
na cizích křídel jas, okovů svých hlad,
a hloub a hloub ho hlučně hltá hrob.
S ním smrti vstříc jde smavý chtíče slad.
Zná stále větší zmaru šíř i hloub.
Kdys Jitřenkou, byl nejskvělejším zván,
dnes Večernicí, propadnutou tmám.

[Petrus Festinatus]

Jsou slova živá bez dechu a spí,
sníh prachu zlatým ořízkám dá mat.
Kdy as je někdo ze sna probudí?
Kdo dech co tep zas jimi bude hnát?

Jsou slova živá bez dechu a smrt
se vkrádá předsádkou, už frontispis
pad‘ v oběť vlhku, i tiskař škrt ho škrt.
Jsou vazba, desky rovněž na odpis?

Jsou slova živá bez dechu i řeč,
jíž mluví mrtvou nazývána, slov
se nedostává pro plýtvání, leč
kdo čtou, tak v skutek nepromění sloh.

Je slovo živé s dechem naděje,
kam své však tělo, kam jen ukryje?<br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 19.3.2016 19:55 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=382'>Festinatoviny</a> -> <a href='viewtopic.php?t=152'>Sonety</a>

[Petrus Festinatus]

Chci slávu domu čajového šířit,
jež v Hoře Kutné vítr vůní věje,
jíž chutě jemné jazyk sněžně stříbří,
ač vločky něhu má, přec vnady hřejné.
Po tvrdosti zde nezříš ani stopu,
zde stříbro z lidí horník ještě kute,
sám po prvním či stém tom čaje loku,
taj tání stříbra v srdci zříš z té chuťe,
pak hravě přidáš k básni žití sloku,
že pu erh, jak má mít, má hutnost hutě,
že woo-long medu výdrž s vůní květů,
že senča srdci dodá hbitost rtutě,
též vodní dýmky zaslouží si větu,
jak drží chuť i dým tam pod lomením,
kde v sklepu stín i lesk spí slohu Góthů.

[Yan73]

Čaj, Pu-erh říkáš, dám si doušek.
Je připravený od Božky,
od čajovnice, v ústech kouše
a chutná jako ponožky.

[Petrus Festinatus]

Můj druhý pokus o villonskou baladu (ten prvý nestojí za zmínku).

Dálka

Kdo posledního viděl v letu draka,
když v modrých dálkách hledal sobě druha,
snad jeho smutek ve svém srdci uhád‘
a dosud i jej modrá dálka láká.
I slunce za obzor jde když se smráká,
však co jej láká v záhadné ty dálky,
že srdce teskná láká to tam taky,
je touha neznámá mi jako dálka.

Však toužím zvědět, kde až nad oblaka
ten kolos ohromný moh‘ prve vzlétnout,
co za sílu to mohlo myslí pohnout,
že zrodila ten zázrak: v letu draka.
Proč neznámé nás láká, ač nás leká,
proč po koření dálky vždycky voní,
proč opěvujem‘ krásy cizích zemí,
je touha neznámá mi jako dálka.

Znám zemi která není ledasjaká
co kněze Jana nazývá se zemí,
tam zázraky jsou na pořádku denním,
tu předčí pouze země Hybrazilská
jíž Brandan objevil, když odplul z Irska
a cestou viděl podivnější krásy,
však jaká síla dohnala ho asi
je touha neznámá mi jako dálka.

Proč chováme se jako každá straka
a z cizího vždy větší radost máme,
ač vlastní srdce nikdy nepoznáme
je touha neznámá mi jako dálka.

[Petrus Festinatus]

Po dešti slov se směje slunce
a svět si šatí do barev,
mé srdce tančí kabaret
a těší se na příští šrumce.

[baaari]

hezký

[Yan73]

Mně se to též líbí. Ahoj Y.

[vitsoft]

Když nebe trakaře slov chrlí
a pole veršů blátem změklé,
já sedím radši v suchu na štokrli,
sníc o tom, jaké je to v pekle.

[Petrus Festinatus]

Snad peklem oním nejsou verše mé
a v bláto nemění se veršíky
mým jazykem tak těžko broušené,
jichž sloky formují se na šiky!

Ta slova pocházejí z nešiky,
já vím, i talentů svých zúročit
sám neumím, ty verše jak štiky
mi v dešti jen tak unikly: ach čí

čí polibky jen zastaví ten déšť?
Čí zahladí ty rány dotyky?
Ó Bože, kluk to bude zas - tak nešť!
Tak odpusť mi mé všechny rotyky.

Ať peklo na papíru zústane
až království tvé pro nás nastane.

[vitsoft]

Ne, peklem není tvá básnická mluva,
jen málo ohně z oněch veršů sálá,
a venku fičí sněhobílý průvan.
Když v bytě teplota je nízká
a vítr okenicí tříská,
čtu básně, jež jsou jako šála.

[Petrus Festinatus]

U čaje zahřej se, básníku!
Pospěš pak s básní ku
krbu a pal!
_ ___ _
Vyznání

Jsi zloděj klidu, klidný zločin pácháš,
ač úmysl zlý z tvojí strany nebyl,
klid srdce srdci vzít se málo zdráháš,
co knih jsem pro to slzama již zkropil!

Vím, Ty ne, Tys to nemoh být, vždyť krása
zla neschopná je paní, to mé přání,
mé přání, odraz srdce, který drásá,
mě zhoubnou touhou pro Tvou krásu haní.

Ctnost krásná je-li, krása ctnou se jeví
a nectné toužení po cti, jež mu chybí,
tak velebnost Tvá moje srdce křiví.

Snad odpustíš, že řek jsem co mi velí
mé srdce svrasklé, zúžené mé chřípí,
však srdce mé se Tvému v kráse diví.

[Petrus Festinatus]

"Jak malinká jsem muška, v lepkavou síť
jsem lapena a v koutě brousí pavouk
své tesáky, jichž jedu nechci zkusit."
Dí duše, kterou svévolný let odfouk'
tam v léčku hedvábnou, jíž ďábel utkal,
leč křídly anděl mocně ďábla potlouk'
a Pán ji k letu spásy znovu pozval.

[Petrus Festinatus]

Mě nezbývá, než tápat v tmách,
jež temnost má mi nutí,
když cestu k světlu dobře znám,
proč bloudím do zblbnutí?
Můj zhoubný zvyk lze překlenout
jen ziskem zvyků dobrých.
Proč otálím jak starý bloud,
co cíle nechce dojít?
Jsi nepokojné srdce mé,
však spočinout snad nechceš,
as bojíš se, že v plamenech
se samé lásky octneš.
Proč kráčíš k peklu plamenům,
jež stravují a ničí,
jen Láska dá ti spočinout,
tak proč se tomu příčíš?
Na sladký radši skáčeš lep,
jímž hořkost klamně vábí,
však žihadla, jež chrání med
ti pilností svou vadí.
Jak pýcha píchá poznáváš,
přec pokořit se nechceš,
ač světlo lásky vyznáváš,
ty radši ve tmě - zdechneš.
A přece lapáš nový dech,
ač cesta trním těžkne,
zas čelit chceš všem útrapám,
pak zase znovu zpychneš.
Již odhoď břímě olbřímí,
co dál ti brání jíti,
tvá cesta se tím napřímí
a dodá smysl žití.