Rozlehlá až k nekonečnu
s paprskem, jenž rodí slunce.
Dnes už nejsou, včera byly.
Toužíš-li, pak potkáš slečnu,
plavila se Nilem v džunce,
kterou svačí krokodýli.
Louka plná bojínků,
v dlaních kouzlo kamínků.
Do kuchyně nesu plato,
z něhož v chvíli předchozí
prohnal jsem si chřtánem prase.
Avšak s chřánem málo spjato,
že zas hrozíš explozí
jakýmsi svým nesouhlasem.
Dej se klidně k biomase
s Kačou au, au. Projdi časem!
Společnost je nastydlá.
Proč jsem zase skeptický?
Multi apokalypsa,
kultura lživá,
čerstvě boptná rebélie.
Pramálo zbývá
- jenom obsah tragický -
z již prožité rapsódie.
Pravdu snili lidé dávno.
Už Mojžíš, když prchal s Židy
z egyptského zajetí.
Tomu říkáš co, hvězdárno?
Dnes nám nikdo nezávidí
pravdolásky prokletí.
Kdo spí, ani chleba neptá,
půjdu kolem, hvězd se zeptám.
Uplácnout se nechat k zemi.
Ukrutnosti duše má,
špínu, bídné pohodlí.
Probírám se kadeřemi,
možná nejsem ničema.
S hořčicí dám podhrdlí,
a věčný návrat paňáka,
Nietzsche, ten už neláká!
Dorazila, poté pošla,
dáma předem objednaná,
ještě včera byla vdaná,
dneska tvrdí jenom trochu.
Nemohoucí jsem za osla.
Roznoží ti vyklenu,
polaskám se na starochu,
vyvenčíme zvířenu.
Sem jaksi boží vůle nedopadla.
A všechny vztahy, co se nerozbijí,
ty všechny skryté čáry rýsovadla
vždy s baladami moře v Kalábrii.
Mám radost, pokud vnímám zaklínadla,
též pohled na Stromboli zneužiji
i lidi, kteří přišli do divadla,
když líbám v mořských vlnách tvoji šíji.
Smrt mě vážně nebolí,
těžké je se občas vysrat!
Asi málo fazolí,
úspěch je se nezalykat,
když mrtvé moře ožívá.
Jen sama zbyla's truchlivá
nad úmrtím vody vod,
Izrael je na východ.
Na stupnici abecedy
když to říkám, dělám botu,
věř, že je to naposledy,
jsi hluboce pod omegou.
Někdy bylas prostořekou,
přesto chci znát tvoje vhledy.
Vážně stojíš o besedy?
Kosou máváš zpoza plotu!
Kdekdo jaksi nedopad,
zdali potkal kouzelnou.
Příjemnější správní řád!
Slzy poté odtekou,
co se já i plagiát,
protáhneme prádelnou.
Pokud už mne nelíbne,
očištění bezchybné!
Přicházívá s hlavou v hrsti,
igelitku na mozek
vytáhněte k uložení.
Brzdí příliš, když ji prstí,
málo bylo rákosek,
kde svět není, tam fakt není.
Posvěcená romantika
z kazatelny páter říká.
Suneme se do subtropů,
potrápí nás vlna sucha.
Zdali příliv zlatokopů
nebo jenom slunce vzpruha,
možná změna biotopu,
kdo ohřívá, nemám tucha.
Máme novou kratochvíli,
teplí prostě zvítězili.
K doživotí odsouzený,
míra víry ztrácí víru
nebo ztrácí víra míru,
přec víš, že je nezatčený.
Pravidla už byly čteny,
koule málo vykouleny.
Našli ho, je postižený,
v prdeli má stejnou díru.
Šafarčík je pozlacení
baníkovské historie.
Ištván dávno ztratil páru,
takže drobné posouzení
hodnotu má jeho strie.
Šafarčík i Ištván žije,
osvětlení na stožáru
na Bazalech dále hnije.
A svět začal dávat smysl,
znásilnění, večer slova,
diagnóza ADHD
v takřka důchodovém věku.
Z Vyšehradu Nepřemysl
s Nešemíkem - doba snová -
dějiny nám nevykrade.
Uhlí vzniklo na Landeku.
Zraků zbylo přes tisíce,
ve všech stínech čeká mlčení, hvězdo poznání,
matka halda tlamu vycení, ohněm dohání
nedostatky inkvizice.
Už jenom lov na zajíce.
Močičí koč přímosměrně
informací, která tlačí,
tedy jaksi hodnověrně
kocour čůrá do bodláčí.
Nevím, co je licoměrné,
plivu oheň, chceš-li dračí,
kolem ženy, která věrně
řeší problém pod pavlačí.
Tuřínovský pocit zdraví,
však zub času - hlodavec.
Nejen supi bělohlaví
vládnou v našich přístavech,
Alzheimer se skvostně plaví.
Zelenina, nakonec,
mozek, kotrč kadeřavý
na pitevně neplavec.
Pošlapu se nohama,
onačím se nepošlapu.
Navštěvuji s pyžama,
na Lysou se marně drápu ,
dámy v roli Adama.
Ještě krok a poté skapu,
Bezručova chata hoří.
Můj ksicht Beskyd neznetvoří.
Infantilní říkanky
cpou se nám tu na stránky,
ignorují kování
mistra, který prozvání
obec zvukem kovadlin.
Žádný průser, žádný splín,
barvu máme jeřabin,
svědomí jak padlý sníh.
Rosu mělas na očích
při oslavě výročí.
S vojákama netančím,
kostitřasů přehršel,
já jsem přece úředník,
vražda v domě překvapí.
Kocour místní hledá rým,
nejen pán je vyvrhel.
Panovníku nevšední
lidé v kápích zatápí.
Naznačení nejednomu
kukuč tvůj je víc než hraný,
potkáme se pod kaštany.
V kapse chci mít plody stromů,
pravdy v nočník načůrány.
Jasná cesta do nirvány.
Blín si přidám do kuřidla,
půjdu někam, tam se přiznám.
Včera černá, dneska bílá,
k duchům vlastním, k duchům mrtvých,
málo máme kůrek tvrdých,
obezřetnost nakloněná.
Včera mužská, dneska žena,
význam slova ztrácí význam.
Cítím lásku k přírodě
kdokoliv tě ohrozí,
síla veršů na vodě.
Čínských naděr úbočí
nádhera vždy zúročí,
jsou to kozy do ruky.
Těžce zvládám explozi
taky světlo z chanuky.
Stojí to plat měsíční,
kudy směrem k frustraci?
Kopí z rukou stráží ční,
nečekaná záměna.
Vrata mříží chráněná,
milióny otázek,
smlouva na půl úvazek.
Ještě most. Ten padací.
Postihla ho hypotéza,
zákon vzácně registruje,
mozek nový vynalézá.
Velká radost smrtelníka,
s šéfem těžká polemika
neurputně, nenápadně.
Průser je to každopádně,
zítra už tu nepracuje.
