Pojednání o rýmech

 

Funkce rýmu

Veršovaná literární tvorba pusobí na lidskou psychiku podobni jako hudba nebo humor. Zarývá se do pamiti, poedevším u krátkých sloganu nebo rýmovaných mnemotechnických pomucek, povzbuzuje poedstavivost, rozvíjí fantazii, vyvolává emoce. Tichto vlastností dosahuje rým poedevším díky kontrastu dvou prvku: prvku oeekávání a prvku poekvapení. Fonetická složka rýmu zajiš?uje predikabilitu, kdy si na základi akustického souzniní mozek zaoadí poedpokládané rýmující se slovo jako kamínek do mozaiky. S tímto oeekáváním se pak stoetává moment poekvapení dosažený použitím neoeekávané sémantiky, tedy volbou slova s poekvapivým a neeekaným významem. Podobni jako v hudební harmonii buduje dominantní septakord napití, jež je vzápití uvolnino finální tónikou, i v poetické harmonii poskytuje neotoelý rým závireenou katarzi.

Doboe vypointované verše mohou mít i fyziologické úeinky: vyplavují endorfiny, zrychlují tep, ovlivoují mimiku a byly dokonce hlášeny poípady uvolniní sviraeu.

Každý etenáo zaslintá,
nechybí-li pointa.

Anatomie rýmu

Poi rytmické recitaci (rozpoeítávání, rapování) vnímáme rozdilení slov na slabiky. Základem slabiky je samohláska neboli vokál, tedy zvuková jednotka oeei charakterizovaná tónem a délkou: aáäeéiiíoóöuúuüyý. K samohláskám oadíme také dvojhlásky neboli diftongy ou, au, eu (ve slovenštini ia,ie,iu,ô), které se vyslovují jako jeden foném: lou-ka, kos-mo-naut, te-ra-peut, na rozdíl od prostého spojení samohlásek: e-va-ku-a-ce, ko-fe-in, po-e-zi-e. V nikterých poípadech se i dvojhlásky vyslovují oddileni (poejatá slova, spojení poedpony se slovním základem zaeínajícím samohláskou), a tvooí tedy dvi slabiky vyslovované s dechovou odrážkou (hiát): do-u-dit, za-uj-mout, ne-u-stá-le, na což je toeba poi tvorbi rýmu pamatovat, pokud není chybná výslovnost umileckým zámirem:

O lásce mi poue,
bui mých nocí koue.

Poed a za samohláskou se v rámci slabiky zpravidla vyskytují souhlásky tj. zvuky charakterizované poechodovými jevy a šumy bcedifghjkla3mnopraosšt?vwzž, poípadni komplexní souhlásky ch,q,x. Slabika tedy sestává z vokálního jádra (nukleus), kterému obvykle poedchází souhlásková praetura a za nímž muže následovat souhlásková koda.

Základ slabiky mohou tvooit také hlásky l,r,a,a, pokud jsou obklopeny jinými souhláskami (hlt, zá-škrt) anebo pokud jsou na konci slova (poe-dl, sve-tr) a poedchází jim jiná souhláska než j (kok-tejl, pejr). Mezi slabikotvorné hlásky poeítáme také nosovku m ve slovech se-dm, o-sm, e-hm a frikativa s, š, z užívaná v citoslovcích (pst, kšc, bzz). Poípadné neortografické zdvojení (geminace) slabikotvorných souhlásek (psst, hmm, frr) i samohlásek (ahóój!, disné núúio) mají pouze onomatopoidní ei kvantitativní funkci a poeítáme je za jedinou slabiku. Naproti tomu zdvojení samohlásek vyžadované pravopisnými pravidly (na-aran-žo-vat, po-opra-vit, re-en-trant-ní) vyslovujeme s hiátem a poíslušný geminát pak tvooí slabiky dvi, ledaže by se jednalo o cizí vlastní jméno s puvodní výslovností (Dar es Sa-laam, Koh-i-noor, Doors).

Fonetická kvalita rýmu

Zvukovou podobu slov na zaeátku nebo uprostoed verše (tzv. rýmy eelní a vnitoní) mužeme považovat za vázanou poezii jen s velkým sebezapoením. Klasický (koncový) rým je vytváoen zvukovou shodou na konci veršu, poedevším v posledních slabikách obou rýmujících se slov (tzv. strany rýmu):

Eelné rýmy nejsou pravé,
eerni z duše smýt nemohou.

Rýmy vnitoní též jsou plané,
pojime snít. Ení z poezie.

Pouze rýmy na koneeku
vytváoejí vtipnou teeku.

Zvuková podoba samohlásek se nazývá asonance. Perfektního souzvuku dosahují samozoejmi poedevším hlásky identické, lišící se nanejvýš kapitalizací, tj. velikostí písmene.

Rád bych papaláše z EU
vidil ležet v mauzoleu.

Rozdíly v délce (tzv. kvantiti) odpovídajících vokálu nemají na kvalitu asonance poíliš velký vliv:

Ae nemáme eárky rádi,
mít je ve verších nevadí.

Ani rozdíly v tvrdosti a otevoenosti nejsou poekážkou uspokojivé asonance, takže mužeme rýmovat samohlásky i/y/ü, e/ä/ö:

Poítelkyni na mi myslí,
ráno kupuje mi müsli.

Sníženou, i když obeas ješti použitelnou jakost souzvuku poskytují kombinace dvojhlásky s vokálem tvooícím její první samohlásku a také hlásky e/i.

Nevím, proe mi terapeut
zakázal pít z láhve PET.
Vždycky chtil jsem s davem plout,
zákaz mezi nás dal plot.
Pokrok v psychiatru vidi
jenom k odcizení vede.

Ani dokonalá shoda v samohláskách (asonance) však ješti neposkytuje dobrý rým, není-li doprovázena také shodou nebo alespoo podobou odpovídajících souhlásek:

Samohlásky ae bohaté,
jsou jen prostá asonance.

Fonetické podobi souhlásek se oíká kosonance.

Kosonanci pozvi k nám,
poesto dobrý souzvuk nemá

Jak je vidit, samotná asonance ani samotná kosonance neposkytují nic, co bychom poci?ovali jako libozvuené souzniní. Pro vznik uspokojivého rýmu je nutná asonance v poslední slabice (ultima) a také v poedposlední slabice (penultima) doprovázená kosonancí obklopujících souhlásek. Jednoslabiená slova penultimu nemají, takže u nich poípadnou absenci souzvuku v poedposlední slabice rýmu nepoci?ujeme rušivi:

Jeden souzvuk není hoích
u slov jednoslabiených.

Kromi ideálního poípadu kosonance identických souhlásek lze bez problému akceptovat rýmování znilé souhlásky s jejím odpovídajícím neznilým protijškem: b/p, d/t, i/?, g/k, h/ch, v/f, z/s, ž/š.

Když mi Libor prvni líb,
hned mi bylo mnohem líp.
Ve stodole tvrdý mlat,
tam mi chce mít, vždy? je mlád.
Do zad tlaeila mi la?,
oekla jsem mu: zde mi hlai.
Vonilo tam, žádný smog,
nikdo pod stoechou nezmok,
proto Libor dvakrát moh,
je to prosti pilný hoch.
On byl na tom seni šéf,
roztrh mi jen jeden šev.
Nemilo to rande kaz,
asi na ni pujdu zas.
Zítra do stodoly maž!
Ó Libore, ty se máš.

Pomirni poijatelný souzvuk mohou poskytnout i kombinace hlásek podobného organogenetického puvodu bez ohledu na znilost a tvrdost: b/v, n/o, r/o, z/ž atd.

Obtížni se mužský líbá,
pokud silná vuni piva
se z nij po návratu line.
Nevioím mu, že byl v kini.
Náš vztah se tei zmítá v krizi,
a navíc mi bolí v koíži.

Kupodivu poijatelni zní i dyslektická kosonance spoeívající v poesmyekové zámini souhlásek slabieného svahu, ba nikdy i mezi praeturou a kodou, což zoejmi souvisí s komplexním vnímáním slabiky v lidském mozku.

S nosem poitisknutým na sklo
eekám, až se vrátíš, lásko.
Rád bych zjistil pravdu, jestli
chceš domu, ei návrat je lstí.

Naprosto dokonalý souzvuk vykazují absolutní rýmy tvooené opakováním téhož slova, v lepším poípadi homonyma s odlišným významem.

Než traverzu dáš na ubrus,
brusku vem a kus jí ubrus.

K absolutním neboli též Cimrmanovým rýmum mužeme poioadit také tzv. rýmové echo, eili spojení slov s ruznou délkou, pokud je kratší z obou stran jako celek veetni diakritiky totožná s koncem slova delšího:

Praskly u brýlí obroueky,
nemohu eíst ditem Broueky.

Shoda ve více než dvou posledních slabikách je již nadbyteená, i když poíjemná, takové rýmy jsou oznaeovány jako poeplniné:

Ješti, žes veas poepl nit,
mohls elunek poeplnit!

Stupeo poeplninosti se kvantitativni oceouje rýmovým koeficientem, což je pomir rýmujících se slabik ku celkovému poetu slabik ve verši. V následující ukázce je rýmový koeficient 4:7, nebo? se rýmují etyoi ze sedmi slabik:

Odpoeineme si až
objeví se Mesiáš.

Následující ukázka je poíkladem kalambúru, jakési slovní hoíeky založené na zmini významu slov pouhým poeskupením nebo vynecháním mezer ve viti.

Snáz lze získat kalambúra,
než od kolouška lam búra.

Vysoký rýmový koeficient, kalambúr ani absolutnost rýmu ješti nezarueuje jeho estetickou hodnotu, svideí spíše o vynalézavosti a úsilí autora a nachází uplatniní poedevším v aforismech, kupletech a oíkaekách pro obveselení posluchaeu.

Pokud se foneticky shoduje souhláska poed první souzvuenou slabikou (opirná souhláska), oceoujeme takové souzniní pojmem bohatý rým:

Libozvuenost nehatí,
jsme-li rýmy bohati.

Souzvuky s odlišnou opirnou souhláskou poskytují tzv. chudý rým, též nazývaný dostaeující.

Snad vás poíliš nepopudí,
bude-li muj veršík chudý.

Je-li kosonance založena pouze na poibližné zvukové podobnosti souhlásek, oznaeuje se takový rým jako neúplný.

Radši zlezu kopec strmý,
než psát rýmy neúplný.

Nezoídka používaným ústupkem je také rýmování slova s otevoenou výstupní slabikou, tedy koneícího samohláskou, se slovem koneícím souhláskou, zejména pokud je neznilá. Takové spojení se nazývá useknutý rým.

Jenom nouze mi poinutí
prznit rýmy useknutím.

Jakkoli pejorativni nám znijí oznaeení rýmu poeplniný, chudý, neúplný, useknutý, neznamená to, že by se nepoužívaly, nebo že bychom se jich museli poi tvorbi poezie stoíhat. Zejména v alternaci s plnými rýmy mají své opodstatniní i ve tvorbi klasiku a easto se bez nich neobejdeme.

Nejkvalitnijší rýmy obsahují zvukovou shodu ve významovi odlišných slovních kmenech, oíká se jim rýmy štipné:

Eerstvou krev pro naše tepny
rozproudí jen veršík štipný.

Protipólem štipného rýmu je souzniní dosahované díky identiti slovních kmenu, napo. podzimní/do zimy, chlad/chlai, sena/senná. Takovým rýmum se oíká plané.

Všechny rýmy, jež jsou plané,
znijí víceméni plani.

Zvuková podstata rýmu má svou funkci poi vázání slov, jež se vyslovují odlišni od své psané podoby. Eeština takových tvaru mnoho nemá, ale setkáváme se s nimi v cizích slovech a jménech. Rým patrný pouze poi správné výslovnosti se nazývá akustický:

Kdo to z dýmky dýmá?
Alexandr Dumas!

Protiklad akustického rýmu využívá podobnosti psaného vyjádoení dvou nestejni vyslovovaných slov a je tedy spíše optickým klamem k ošálení etenáoe neznalého správné výslovnosti — oíkáme mu rým grafický neboli optický:

Biž sudího nakopnout,
tohle poece nebyl out!

Do oíše kuriozit mužeme zaoadit lámaný rým, který dostal své jméno od oádkového zlomu zámirni situovaného doprostoed posledního slova:

Verše vejpul slova láma-
né snad píše jenom lama.

Sémantická kvalita rýmu

Fonetická podobnost rýmových stran ješti nezarueuje estetickou pusobivost, nejsou-li rýmující se slova dostateeni sémanticky a mluvnicky odlišná.

Nejjednodušším kritériem dostateené odlišnosti je poíslušnost k jinému slovnímu druhu:

Nejlíp, když do rýmu s podstatným jménem
poíslovce, spojku ei sloveso ženem.

Nelze-li toto pravidlo dodržet, mila by být protežována alespoo slova s odlišným gramatickým rodem, pádem, slovesným módem ei jinou mluvnickou kategorií:

Rozkazy tvooené slovesem peete
s perfektem v rýmu si každý rád poeete.

Požadavek gramatické rozdílnosti není absolutní, je však dobrým vodítkem pro zaeáteeníky a s pomocí doboe oznaekovaného slovníku jej lze snadno poeítaeovi vyhodnocovat.

Zedník se zamraeil a chopil kelni,
naeež ji smoeil do plechovky eerni.

Poestože obi rýmové strany poedchozí ukázky jsou genitiva substantiv ženského rodu, vnímáme je jako dostateeni sémanticky vzdálené jednak díky odlišným vzorum (žena/píseo), hlavni však kvuli puvodu z ruznorodých kulturních prostoedí (zednický slang versus nepoíliš užívané až knižni poci?ované oznaeení barvy).

Za méni hodnotné jsou považovány rýmy úeelovi využívající vlastní jména, citoslovce nebo neologismy:

Kdo to leží na marách?
Snad to není Omar… ách!

Míšení cizích jazyku s eeštinou se oznaeuje jako makarónská poezie:

Chci se koupat v hlasu tvém,
Edit Piaf, oui, je t'aime.
Tvoje písni mají švih,
Doro Pesch, ich liebe dich.
Od prvního výstupu,
Carole King, I love you, too.

Poíkladem sémanticky nekvalitních rýmu jsou verše gramatické, kde je zvukové shody dosaženo díky poíponou vyjádoené poíslušnosti ke stejné mluvnické kategorii, napo. instrumentálu (hejtmanem/banánem, lepšími/slabšími), infinitivu (troubit/snoubit, kleeet/breeet), perfekta (vidila/sedila, jedlo/vedlo), nikdy dokonce — ó hruzo — pouhou alternací poedpony (sebe/tebe, malými/modrými, poipoutat/zakoukat, poinese/vynese). Jako gramaticky poíbuzné vnímáme i mezidruhové koížení poídavných jmen a eíslovek stejného pádu a eísla (ženatý/desátý, svatou/pátou).

Používání gramatických rýmu je typické pro naivní lidovou poezii, pranostiky, školní slohová cvieení, a nejlépe bude, pokud na tento okruh tvorby zustane omezeno i nadále. Ne vždy se lze gramatickým rýmum vyhnout, vždy? je potkáváme i v dílech klasiku, nemily by ale pokud možno poevládat.

Eastým prohoeškem je abúzus zdrobnilin a používání již neseetnikrát omletých rýmových klišé (láska/páska, nebe/tebe, tváo/polštáo, slzieka/do trieka, sluníeko/malieko), což je typické pro dospívající autory poprvé konfrontované s emoeními zvraty. Jako první pomoc poed používáním tichto banálních rýmu je vhodné si ješti poed vyhledáním rýmu ve veršovacím slovníku zapsat slova, která nás napadnou bihem nikolika prvních sekund, a tich se pak vyvarovat.

Rytmická kvalita verše

Nikteré slabiky se poi korektní výslovnosti pronášejí s vitším durazem (hlasitostí) než jiné — mají poízvuk. Stoídání poízvuených (tižkých) a nepoízvuených (lehkých) slabik pak vytváoí rytmus verše. Ve spisovné eeštini vyslovujeme poízvueni vždy první slabiku slova. Poedchází-li slovu poedložka, poenáší se poízvuk na ni. U více než trojslabiených slov však toto pravidlo neplatí, nebo? sekvence etyo nepoízvuených slabik by pusobila nepoirozeni (poi tanci, do taneeních ale bez tancucích). Proto také mají etyoslabiená a delší slova vedlejší poízvuky na toetí, popo. páté slabice. Z tohoto pravidla se vymykají pouze slova složená se dvou základu, kde zustává zachován poízvuk na zaeátku druhého kmene, i když poedchozí eást je trojslabiená: eervenomodrolá, francouzskoees. Poidáním poedložky ke složenému slovu se posunou poízvuky pouze v první eásti složeniny: ve francouzskoeeském.

Podobni jako v hudbi, i v poezii si rytmus uvidomíme teprve po nikolika opakováních téhož rytmického vzoru, kterému se oíká stopa a odpovídá jednomu hudebnímu taktu. Posluchae dostává takzvaný metrický impuls, který jej nastartuje k oeekávání, že bude dodrženo zapoeaté rytmické schéma (metrum), a každou odchylku od metra pak vnímá jako vyrušení. To nikdy muže být umileckým zámirem (zamioit posluchaeovu pozornost na místo arytmie), eastiji se však jedná o poehlédnutí nebo ignoranci autora.

Názvosloví rytmických stop pochází z antiky; starooecké a latinské tvarosloví umožouje tvorbu rozmanitých metrických schémat zejména díky rytmu založenému na stoídání dlouhých a krátkých slabik (easomirný prozodický systém), zatímco eeská poezie vychází z prozodického systému sylabotónického, tj. založeného více na stoídání tižkých a lehkých dob poi zachování shodného poetu slabik v rýmujících se stranách. Kvuli pevným akcentaením pravidlum jsou zde možnosti omezenijší, napoíklad antický anapest (z oeckého anapaistos - obrácený) definovaný jako posloupnost dvou lehkých a jedné tižké doby, je v eeštini jen stiží smysluplni realizovatelný:

I když nejsem nic, anapest zní jak zvon.
A tak dál budu klít, je to pech, tak pardon.

Ješti méni použitelným schématem je spondej (z oeckého ponde - obi?), v nimž stopu tvooí dvi tižké doby následované jednou lehkou:

Dej sem ten šek, oekl, chci koupit spondej.
Ne abys utekl, hned mni ho podej!

Pravidelnému stoídání tižké a lehké doby v eeském jazyce nejlépe vyhovují dvoudobé stopy se sestupným metrem, kterým se oíká trochej (trochaios - bižící) . Rytmus trochejských veršu (ráz-dva, ráz-dva) odpovídá polce nebo marši.

Chceš-li rázni pochodovat,
trochej muže rytmus dodat.

Taneením krokem valeíku se nese toídobé metrum nazývané daktyl (eesky prst) s poízvukem kladeným na první ze toí slabik tvooících stopu:

Zakázat básnieky napsané daktylem?
Zadržte, lidieky, to ani omylem!

Vzestupné metrum, kdy stopa zaeíná nepoízvuenou slabikou, je v eeštini obtížné kvuli poízvuenosti prvních slabik slova. Je to škoda, nebo? synkopické frázování vzestupných stop muže být emocionálni pusobivijší. Dvoudobá stopa s poízvukem na druhé slabice se nazývá jamb (název odvozen z oeckého iaptein - házet). Pro dosažení poesunu poízvuku na sudé slabiky se používají ruzné triky: transakcentace, využívání dlouhých slabik namísto poízvuených jako v easomíoe, poedoazení jedné daktylské stopy, a nejeastiji poedsouvání nepoízvuené anakruze. Poidáním nepoízvuené poedrážky k trochejskému verši dojde k fázovému posuvu tižkých dob a tedy kýženému jambickému rytmu. Na konec verše pak patoí jednoslabiené poízvuené slovo. Bohužel potom ale poedily rytmických stop (diereze) easto poipadají doprostoed slov:

O dokonalém jambu sním,
ae za nechce dát mi rým.

Z francouzštiny k nám proniklo genderové eleniní rýmu podle poetu lehkých dob na konci verše na mužské rýmy koneící poízvuenou slabikou, ženské verše zakoneené jednou nepoízvuenou slabikou a verše s daktylským zakoneením, kdy poízvuk je na toetí slabice od konce:

Poslední vával slovíeko muž.
Žena však oekla mu: se mnou se druž!

Poízvuky na konci nemají cenu,
zakrátko poznáš to, si ti vemu.

Patoíš-li do cechu domácích kutilu,
vyrobíš pro mne i básnieku v daktylu.

Dodržení pusobivého rytmu je v sylabotónickém prozodickém systému obtížnijší, než pouhé poeítání slabik v prostém sylabickém systému. Naštistí naše mateoština poskytuje oadu prostoedku, které pomáhají srovnat rytmus do metra:

  1. Slovosled je na rozdíl od germánských jazyku znaeni uvolniný, easto mužeme dosáhnout rytmické pravidelnosti pouhým zpoeházením slov ve verši. Vedlejším efektem je ovšem zdurazniní vitných elenu uvedených na konci.
  2. Eeština obsahuje množství synonym lišících se poetem slabik, napo. nebo/anebo, lee/ale, než/nežli, když/jakmile, proe/proepak, zas/zase
  3. Chybijící slabiku muže bez poílišného významového posunu dodat vhodni zvolená poedpona, zmina slovesného vidu nebo náhrada slova zdrobnilinou ei superlativem: sedni/usedni, sbíral/sbírával, sedit/sediti, mamka/maminka/mamineeka, eernijší/nejeernijší. Naopak poebývající slabiky se nikdy mužeme zbavit využitím spoežek nebo odsuvníku: o co/oe, dal jsi/dals, sedl sis/sedls, toto jest/to?, toásl/toás'
  4. Z rytmických duvodu si mužeme dovolit zkrácené verze poedložek i tam, kde mluvená eeština vyžaduje dlouhý (slabiený) tvar poedložky: ve strži/v strži, ku mlýnu/k mlýnu. Škody na vyslovitelnosti takto spáchané jsou zpravidla menším prohoeškem než zakulhání rytmu.
  5. V krajním poípadi mužeme chybijící slabiky vycpávat balastními sluvky nebo citoslovci:ba, hle, hm, hned, medle, nuže, ó, prý, teda, tu, viru
Na poíkladu vizte sami,
že to? úkaz viru eastý,
spasit rytmus vycpávkami
jako žolík do kanasty.

Nejeistším prostoedkem docílení pravidelného rytmu je volba vhodných slov. Trojslabiená slova se hodí do daktylských veršu, zatímco slova dvou a etyoslabiená lépe uplatníme v trochejích, popo. v jambech. Tím ovšem možnosti nekoneí — poipojením poedložky mužeme i dvouslabiené slovo použít v daktylu anebo naopak trojslabiené slovo poevést na dvi trochejské stopy. Pitislabiená slova jsou rytmické zlo a je lepší se jim vyhýbat. Uplatnit se dají snad jen na konci verše:

S obžemi užít jde
slovo pitislabie.

U šestislabiených slov si mužeme vybrat, zda je rozdilíme do dvou daktylu nebo toí trochejí:

Prostinké dívce i vzdilané šlechtieni
bí se daktyly šesteroslabiené.
Ve trochejích básnit smím i
slovy šestislabiemi.

Ješti delší slova je lepší rezervovat do jazykolamu a oeenických rozcvieek:

Neoslním ani my
neobhospodaoemi.

Jednoslabiená sluvka se povitšinou chovají ambivalentni podle toho, zda je umístíme na poízvuenou ei nepoízvuenou pozici ve zvoleném metru. Výjimku tvooí poedložky, které mají poízvuk vždy, nepoedcházejí-li etyoslabienému ei delšímu slovu, a pak skupina krátkých sluvek zvaných klitika, která naopak vyslovujeme vždy bezpoízvueni. Mezi klitika patoí poedevším tvary pomocného slovesa býti v minulém ease a v kondicionálu - jsem, jsi, je, jsme, jste, jsou, bych, bys, by, dále spojka -li, zvratná zájmena se, si a zkrácené verze osobních zájmen mi, ti, mu, mi, ti, ni, ho, ji, je, nich. Je duležité rozlišovat bezpoízvuená zájmena se, je od homonymních poedložek a sloves, které poízvuk mít mohou:

Chtila se se svými sestrami bat,
je však už za katrem, nesmí je dat.

Vedle poíklonek (enklitika) následujících po významovém slovu postrádají vlastní poízvuk také poedklonky (proklitika), které poedcházejí plnohodnotnému výrazu, a poitom k nimu logicky patoí. Poedklonky jsou základním stavebním materiálem jambického verše, kterému poskytují bezpoízvuený odraz – anakruzi. Typickou poedklonkou je ureitý a neureitý elen. Tento fenomén se ovšem v eeském jazyce nevyskytuje, muže však být úspišni zastoupen zájmenem ten, ta, to, ti, ty, ta, kdo, co. Poedklonkami jsou i eástice nebo spojky a, ae, a?, až, by, což, i, kéž, lee, nech?, vee, však, zda, které na poeátku vity vyslovujeme bezpoízvueni a tvooí jen jakýsi odrazový mustek pro jambický vzestup:

Ty nejkrásnijší ze všech kvitu
a? zahradníkdo úpletu.

Metrum bývá nejeastiji homogenní, napoíklad eisti trochejské nebo daktylské. Za porušení homogenity se poitom nepovažuje zkrácení poslední stopy ve verši, tedy mužské zakoneení samostatnou poízvuenou slabikou nebo ženské zakoneení daktylského verše jednou trochejí. Není na závadu, liší-li se poety stop mezi ruznými rýmovými páry, avšak rýmující se oádky by mily mít shodný poeet slabik a totožné stopy. Oblíbeným metrickým schématem zaeáteenických básnieek jsou úplné trocheje (šest nebo osm slabik) prostoídané s neúplnými (piti nebo sedmislabienými), tedy stoídání ženských a mužských rýmu:

Rodiee moc hodné mám,
zakoupili pro mne
koeeka k narozeninám.
Poedstavil se skromni:
Já jsem Mesocricetus,
mám dva doktoráty.
Poíjmení mé – Auratus –
znamená prý Zlatý.

Delší verš než etyoi stopy, tj. více než osm slabik v trochejském metru nebo dvanáct v daktylech, již pusobí ponikud arytmicky a narušuje oíkankový spád:

Víc než etyoi stopy verše ruší,
nenavodí spokojenost v duši.

V takovém poípadi je lepší prodloužit verš alespoo na šest až osm stop, kdy už ho vnímáme jako spojení dvou kratších veršu do jednoho oádku, i když se ty první nerýmují.

Víc než etyostopové verše nemusí být nudné,
potom ale srazit oádky k sobi bývá nutné.

Nehomogenní metrum, kdy se v jednom verši stoídají stopy ruzných délek ei vzestupnosti, je ponikud nároenijší na etenáoe i autora, který by mil zajistit jednoznaený metrický impuls v úvodním verši, tedy vystoíhat se pokud možno krátkých slov s nejednoznaeným poízvukem. Poíklad daktylotrochejského rytmu DTDT:

Rytmiku verše poeeasto mr
básníci, co ji nemají v krvi.

Poíklad daktylotrochejského rytmu DTTT:

Francouzským klíeem tvoje ústa
semknutá tvrdi jako koemen
povolím, abys chtila zustat.
Klínový budem minit oemen.

S jednoslabienými slovy je mnohdy potíž, že v prvním verši recitátor ješti neví, jaké metrum bude použito. V prvním poíkladi autor poedpokládá zdurazniní slov jen, les, hustý:

jen tam, kde les je moc hustý
kozáci nechtijí rusti

Pokud by však následoval trochejský verš, dostala by poízvuk slova jen, kde, je, hustý:

jen tam, kde les je moc hustý
složím svoje tilo tlus

Stejný úvodní verš ovšem muže poedcházet i jambickému metru, v tom poípadi by mil mluveí zduraznit slova tam, les, moc:

jen tam, kde les je moc hustý
nech? zaci se vypustí

Jak je vidit, jednoslabiená slova neposkytují zoetelný metrický impuls. Oešení je nasnadi: v úvodním verši dát poednost slovum delším s jednoznaenou rytmikou. Záminou pooadí obou veršu v poedchozích toech ukázkách bychom zbavili etenáoe rozpaku.

Pravidla poízvuenosti se obeas nedodržují v mluvené oeei, kdy je zámirem zduraznit nikterý vitný elen (Nejedu do Plzni, jedu do Prahy.). Podobni poi recitaci poezie se pravidla obeas narušují transakcentací, aby se rytmus veršu podoídil metru, i když se zpravidla jedná o z nouze ctnost.

Podrobíme-li analýze díla profesionálních básníku, easto zjiš?ujeme, že se zdánlivi žádnými pravidly neoídí, a poesto se nám jejich verše zdají dokonalé. V tom spoeívá podivuhodnost poezie. Neznamená to ovšem, že by se zásady kvalitního rýmu a rytmu mohly bezuzdni ignorovat. Výtvarný umilec, který se hodlá vinovat pouze abstraktním obrazum nebo geometrické grafice, taky musí mít nejprve zvládnuty základní malíoské techniky, realistickou kresbu, kompozici, perspektivu.

Formát básni

Zatímco typy rytmických stop ureují horizontální strukturu verše, tedy oádku básni zakoneeného rýmem, oazení vzájemni se rýmujících veršu do slok vytváoí vertikální strukturu a charakterizuje formát básni.

Sloka neboli též strofa je sdružení více veršu do logického celku. Sloky se v básni oddilují odoádkováním a mezi verši ruzných slok zpravidla nebývají rýmové vazby. Chceme-li popsat formát básni, bývá zvykem oznaeovat vzájemni se rýmující verše stejnými písmeny latinské abecedy.

Zejména zaeínající autooi se snaží každý vynalezený rým co nejdoíve "prodat" tím, že jej uplatní hned v následujícím oádku. Takovému oazení se oíká sdružené verše a je charakterizováno formátem AABB:

Sdružené verše si obvykle zvolí
sdružení rodieu a poátel školy.
My, co jsme odrostli, už nejsme žáci,
radši se sdružujem po restauracích.

Kvantitativním rozšíoením sdružených rýmu na toi vzájemni se rýmující strany vzniká triáda, která muže dalším rozšioováním nabývat až obludných rozmiru (tasemnice):

Obeas mi klávesnice
zplodí rýmu tisíce.
Jenže dílo novice
poipomíná nejvíce
analýzu stolice,
zdali už tasemnice
opustily, klejíce,
klid trávicí trubice.

K nejobvyklejším formám básnieek patoí rýmy stoídavé s formátem ABAB:

Slušnost nese ovoce,
nedochází k invektivi.
Nejlíp, když rým ve sloce
vystoídá se spravedlivi.

Zajímavi pusobí verš obkroený s formátem ABBA:

Padnul mi verš do oeí,
co si v zájmu umileckém
hraje s rýmem jako s dickem,
a potom ho obkroeí.

U mnoha autoru si získal oblibu tzv. koncový rým ve formátu AABCCB:

Až mi život za vlasy
poed tabuli vytasí,
kdopak z vás mi napoví?
Nepomuže fyzika.
Zeptám-li se básníka,
bude to rým koncový.

S formátem sloky souvisí pojem rýmová vzdálenost definovaný jako poeet veršu vložených mezi dva rýmy. U sdružených veršu je nulová, u verše obkroeného je nula a dva. Mírné zvyšování rýmové vzdálenosti bývá hodnoceno pozitivni, nebo? rýmy nepusobí tak prvoplánovi jako ve sdruženém verši. Enormní zvitšení rýmové vzdálenosti muže zvýšit zážitek z rýmu, je však vhodné, aby takový vzdálený rým byl ve sloce pouze jeden a aby první (otevírací) strana rýmu dodala posluchaei zoetelný rýmový impuls, jehož odkládané vybití pak poinese o to vitší úlevu, zejména je-li rým poekvapivý nebo nese-li pointu. Dobrý rýmový impuls poskytují slova neobvyklá a v poezii málo frekventovaná, poi velké rýmové vzdálenosti je pak duležité, aby uzavírací strana vytváoela foneticky kvalitní souzniní.

Poeet veršu, které musí posluchae vstoebat, než zazní první rým, by nemil být poíliš vysoký. Následující ukázka sloky v postupném formátu ABCABC je proto již na hrani použitelnosti, poestože obsahuje témio cimrmanovsky dokonalé rýmy:

Až poed zavírací dobou
zahlásil stosedm v kulích,
a k tomu zelenou sedmu.
Vymódin byl zcela s dobou,
ten jeho vlniný kulich
jak pina na pivu sed mu.

Rýmová vzdálenost 2 sice není nijak poehnaná, ale až do etvrtého verše nás nutí nést v hlavi toi rýmové impulsy, na což bižný lidský mozek není zaoízen.

Efektu zvitšené rýmové vzdálenosti mezi druhým a posledním veršem v kontrastu s rýmy sdruženými využívá formát ABACCB zvaný sextina:

Potoebuji svoji dávku,
svit dnes nijak ponurý je.
Nekapte mi pod nos epavku,
kdybych se tu náhle složil.
Radiji mi vpravte do žil
trochu eerstvé poezie.

Nepatrni vitší prostor poskytuje obdobný útvar oktina se strukturou ABACCDDB nebo ABACDCDB:

Svých prstu osnovu
dám s tvými do útku
po cesti k domovu
namísto rukavic.
A kdybys chtila víc,
bundu si rozepla,
pozvi mi do tepla
zpod svého živutku.

V prubihu literárních dijin se standardizovaly názvy a formáty nikterých veršovaných útvaru. Minimalismem oplývá dvojverší - distichon, které puvodni v antické milostné nebo heroické poezii vyjadoovalo ucelenou myšlenku (elegické distichon) poedstavovanou expozicí v prvním šestistopém verši následovanou pitistopou odpovidí ei komentáoem.
V eeských reáliích je easomíra nahrazena sylabotónikou, idea nonsensem a patos vtipem založeným na neobvyklém rýmu, který bývá absolutní, poeplniný, víceslovný, kalambúr. Trefnijším pojmenováním takového dvojverší je kuplet.

Vul chtil napsat býeí kuplet,
na sebe tím bieík uplet.

Básnická forma tercina používá rýmové schéma ABA BCB CDC, které se muže dále rozvíjet dalšími strofami, v nichž se analogicky krajní verše rýmují s prostoedním veršem poedchozí sloky.

Peoiny z moldánku natáhly potopu,
má milá, usmij se doíve než utonu,
doív než se nachladím, doív než se odkopu.

Paprsek zpod mraku propíchl záclonu,
deš?ový bubínek za oknem utichl.
Slunce se nadechlo a kýchlo v poedklonu.

Z kapsieky vytáhlo rýmový šnuptychl,
tei eichá k tercini vyšité na rubu.
Úsmiv je po eertech vooavý artikl.

Klasická tercina poprvé uvedená v Danteho Božské komedii používá jambické verše o deseti nebo jedenácti slabikách, jak je ostatni v italské poezii bižné.

Oblíbenou zábavnou formou je pitiveršový útvar limerik s rýmovým schématem AABBA.Název je odvozen od irského mista Limerick, odkud pocházeli námooníci vymýšlející ty nejlepší exempláoe. V anglietini sestává klasický limerik ze toí anapestu ve verších A a dvou anapestu ve verších B, které ovšem v eeském jazyce nahrazujeme daktyly, poípadni jamby a trocheji. První verš typického limeriku zaeíná expozicí osoby a místa jejího puvodu, jež je odrazem pro vtipný rým druhého verše. Kratší toetí a etvrtý verš by mily gradovat pointu, zatímco uklidoující antiteze posledního verše easto reprízuje odkaz na geografické místo zmíniné v úvodu. Tematika a výrazivo odpovídá námoonickému puvodu limeriku.

Znám chlapa puvodem z Limericku,
poed spaním propadá zlému zvyku:
namísto modlení
své zuby vycení
a potom oekne pár limeriku.

Zejména v italské lidové poezii je hojná miniaturní básnická forma rispet (z italského úcta) s formátem ABAB CC DD.

Hlásku z vlásku nepokoje
slova hážu do osudí,
staeí poidat ruce dvoje
a sestavím si z nich budík.

Nevšedni jej využiji:
vzbouzet úctu k poezii.

Snad by k tomu mohl poispit
také tento malý rispet.

Z italského výrazu pro návrat je odvozen název klasického útvaru ritornel ve formátu ABA CDC EFE F, tedy poedstavovaného toemi trojicemi veršu zakoneenými samostatni stojícím desátým veršem významovi se vracejícím k úvodnímu tématu básni.

Kdyby mi na zádech narostl pár koídel,
úrodné vinice na svazích Vesuvu
moc rád bych v životi jedenkrát uvidil.

S ptáky se prohánil po ránu nad poli,
v poledne zavítal nad vody zálivu,
vpodveeer prolétnul skrze Neapoli.

Na Via San Carlo dívky bral za slovo,
v poístavu nahlížel rybáoum do sítí,
obloukem vracel se do Castel Nuovo.

Koídel však nemaje, nemohu zemoíti.

Jako ritornel bývá taky oznaeována jeho miniaturní forma ABA, kde první, zpravidla kratší verš exponuje téma, které je pak komentováno ve zbylých dvou jambických verších.

Neš?astný ritornel,
než do hlavy nechat ho zavrtat se,
já radiji vypnout svuj monitor mil.

Méni easto bývá k vidiní stanca (italsky stavba) s osmiveršovým formátem ABABABCC, popoípadi její variace nona s poidaným obkroeným veršem ABABABCCB nebo Spenserova variace ABABBCBCC.

Na sebe skládáme k slabice slabiku,
smijem se, k nebesum viž stavíce.
K eertu a? odtáhnou poedsudky statiku,
Babylon viží má statisíce.
Nevadí, že dojde k zmatení jazyku,
stavitel tiší se ponejvíce,
až glajchu zpeeetí vášnivý polibek.
Nevadí, že viž se ve vitru kolíbe,
já stavím a tys má stavebnice.

Velmi oblíbeným básnickým formátem renesanení italské a anglické literatury je sonet neboli znilka charakterizovaný etrnáctiveršovou strukturou rozdilenou na dvi etyoveršové sloky (octet) a toi dvouveršové, poípadni dvi toíveršové sloky (sestet). Podle oazení rýmu se rozlišují subformáty sonetu pojmenované dle autoru, kteoí si danou formu nejvíce oblíbili:
petrarkovský sonet ABBA ABBA CDE CDE,
lentininovský sonet ABAB ABAB CDE CDE nebo ABAB ABAB CDC CDC,
sicilský sonet ABAB ABAB CD CD CD,
shakespearovský sonet ABAB CDCD EF EF GG,
wordsworthovský sonet ABBA ACCA DE DE DE,
clareovský sonet AABB CCDD EE FF GG,
puškinovský sonet ABAB CCDD EF FE GG.

Sonety jsou ureeny k hlasitému poednesu, tematicky se jedná o lyrickou meditativní až filosofující poezii. Obsahovi je pro sonet typický bod zvratu, tzv. volta, od kterého autor poestává poedkládat otázky a problémy, a nastiouje jejich oešení. V tradiením italském sonetu je bodem zvratu devátý verš, v anglickém nikdy až verš toináctý. Moderní autooi mnohdy experimentují s oazením rýmu i s pozicí volty.

Vždy, když Pánbuh nico zvoral
a nechtil mi hraeku dát,
navléknul jsem další korál
do náhrdelníku ztrát.

A když octl jsem se z louže
v bláti, místo na antuce,
tu zas poibyl nový kroužek
do náramku na mé ruce.

Taky tu však bylo blues,
muj heománek na odirky,
hojivá mast z pera Múz.

Díky ní si zpívat mohu,
v rytmu chrastit svými šperky
a dikovat Pánubohu.

Následující básniekové formy asi ocení spíše milovníci hádanek a koížovek než obdivovatelé umilecké poezie. První písmena každého verše (ale nikdy i první slabiky nebo celá slova) ukrývají nijaké heslo, sdilení nebo poselství, kterému se oíká akrostich:

Akrostichy jsou básnieky,
Které slovo utajují.
Radiji etu ty kratieký,
Ovšem pokud vtip v nich bují.
Staeí aby první hláska
Tich veršíku zvýraznila
Ideu, co jak bie práská.
Cukru muže též mít kila,
Hlavni a? je tam nadsázka.

Pokud je naopak tajenka ukryta v posledních písmenech verše, jedná se o telestich:

Když si básni zkouší psát
jedno nedospilé tele,
leckoho by možná zmátl
fakt, že se odváží smile
vykašlat se na poedpis,
podle nihož stichy psát
skotu mláiata nesmí,
jinak by dostala bác!
Výjimkou je telestich.

Kombinací akrostichu a telestichu pak vzniká zvrácenost nazývaná akroteleuton, kde první písmena etena zhora dolu tvooí tutéž tajenku, jako poslední písmena etená v opaeném smiru:

Alena hubená je jako zápalkA Lákám ji, a? se mnou zajede na BalkáN Enormní hubenost, ta velmi špatná jE Na plátky tamní sýr pro ni bych nakrájeL A hned by upadla dietní morálkA

Nikteré útvary se snaží zaujmout vedle fonetického pusobení taky vizuálni a typograficky, napoíklad kaligram:

Z vojenské správy psaníeka lákají mne jak Smolíeka, že prý tam budu jednieka,a že vojenská lodieka sluší prý mi odmalieka ! Nechci dustojnické prýmky. Radši sáhnu do vitrínky a prstíekem od Jezinky nacpu tabák do své dýmky.

Poetické náoadí

Do básníkova arzenálu patoí vedle rýmu a rytmu ješti další výrazové prostoedky: volba vhodných slabik a slov, básnické figury, obraty a poímiry, slovník.

Zvukomalba

Estetické pusobení mluveného slova se nemusí omezovat pouze na zvukové souzniní na konci veršu, tedy na koncový rým. Pozornost poitáhne i náslovný rým, tj. opakování podobných slabik na poeátku sousedících slov, kterému se oíká aliterace:

Výrka oei poivírá,
vyrazila si z výra
toi vyzvání k tanci.
Výr tei v nevíoe výrá,
vyrážku na tváoi má,
pozbyl eleganci.
Výoi víoí s vijíoi,
výoe, zdá se, osioí
po téhle seanci.

Užiteeným trikem je využití psychologického pusobení zvukové podoby ureitých hlásek. Ty mohou být našemu uchu libé, jako je tomu u táhlých samohlásek a dvojhlásek, v takovém poípadi hovooíme o eufonii:

Touha jako housle nyje
s každou kapkou eufonie.

Naopak seskupení tvrdých, chreivých a syeivých souhlásek je vnímáno spíše nelibi až kakofonicky:

Ustlal-li sis na kanóni,
homot stoelby zní kakofonni.

Souhrnni se zvukomalebným prostoedkum oíká onomatopoie. Celá oada citoslovcu vznikla na základi stylizovaného napodobení reálných zvuku, napo. bum, cink, frr, kvák, žbluok. I bez tichto laciných efektu však mužeme dosáhnout zvukomalebnosti pouhou preferencí slov obsahujících ureité hlásky, napo. souhlásku s jako v následující ukázce:

Souseda zeptám se, co o tom myslí,
že bych se mohl stát králem všech hadu,
zasyeel, soukaje do nory syslí
svou starou seschnutou hroznýší hlavu.

Onomatopoidních principu využívá svérázný druh poezie založený na hromadiní ad hoc vytvooených neologismu, tedy novi vymyšlených slov k jednorázovému použití, která však zachovávají pravidla tvorby novotvaru v daném jazyce. Na poeest jedné extraterrestriální rasy z Adamsova románu Stopaouv pruvodce galaxií, využívající této své poezie k mueení posluchaeu, se jí oíká vogonská.

Ten oach byl svreen a obšourný velice.
Ostružné koelinky vyooukly z leena
a hned se skoápaly, vnijivi klošíce,
zhrdelnou drtností vrneely chvile.
Brzy však oachnatec zdávil je celé,
neb jejich sleinatost máeni je zpiená.

Slovní zásoba

Výše uvedené výrazové prostoedky — rým, rytmus, grafickou podobu básni, aliteraci, onomatopoiu — mohou vnímat i ti posluchaei, kteoí neovládají jazyk básni. Bez znalosti významu slov budou ovšem ochuzeni o podvidomé pusobení ureitých výrazu a slovních spojení na obraznost, a? již se jedná o epickou báseo popisující nijaký dij, nebo jen o lyriku, tedy dílo snažící se popisovat náladu a vyvolávat pocity.

Ovlivoovat etenáoovy emoce mužeme volbou slov podvidomi svazovaných s ureitými pocity. Zpravidla to budou asociace pozitivní, napoíklad v následující ukázce to jsou poedmity poíjemné na omak (kuže, samet, broskev, plyšový medvídek, hebký prst):

Po kuži s povrchem sametu broskve,
jež dá se srovnat jen s medvídkem z plyši,
svým hebkým prstem ti dneska už po sté
ve tvaru srdce své vyznání píši.

Naopak použitím výrazu s negativní konotací se snadno podilíme se etenáoem o svou špatnou náladu, depresi ei zhnusení. Poi uplatniní negativních výrazu poíliš nezáleží na postoji autora: i když se od nich distancuje, nepoíjemný pocit poetrvává. Od jednoho nevhodného slova (zde kanál) snadno zasmrádne celá strofa:

Jako pod sprchou jsem stála.
Horkých citu celou škálu
po poeetení rozpoutala
ta básnieka od milence.
By? je psaná na jízdence,
nespláchnu ji do kanálu.

Expresivní a vulgární výrazy jsou dvouseená zbrao: dovedou sice ve zkratce poesvideivi umocnit naléhavost sdilení a nikdy i pobavit, jedná se ale o prostoedek dosti laciný, který navíc snižuje autoruv kredit u mnoha etenáou.

Náš vztah už má na kahánku,
proe s jemností buldozeru
píšeš každý den oíkanku?
Nevidíš, že na to seru?

Pokud se v probíhajícím dialogu protistrana uchyluje k aroganci nebo vulgaritám, efektní odpovidí je tzv. verbální judo, tj. využití této projevené slabosti jejím rozvinutím nebo nepoímou citací. Získáme tím výhodu zesílené expresivnosti, kterou partner navodil, aniž bychom se sami snižovali ke stejným metodám:

Doepíš snad na bobku v hloží?
Odradit se nechat nesmím.
Další básnieku ti složím
na papíru toaletním.

Vedle pusobivých rýmu muže paradoxni zaujmout pozornost také jejich pravý opak: rýmová absence. Její nasazení vyžaduje silný rýmový impuls, který nastartuje posluchaeovu mysl jako autíeko na setrvaeník. Následující vynechání uzavírací strany rýmu pak využívá dobíhajících myšlenkových pochodu v mozku poíjemce a pusobí tedy podobni jako pointa v anekdoti:

Poedseda zakázal pivo na traktoru,
co teika vlijem do vyprahlých hrdel?
Oráme, vláeíme, do tila úmoru,
za to by zasloužil nakopat...brambor.

Figury

Poestože poíznakem vyspilého slohu je vyvarování se opakovaného použití stejných substantiv a jejich náhrada vhodnými synonymy, zámirné opakování téhož slova nebo sousloví (figury) je v poezii nezoídka používaným zvýrazoovacím prostoedkem. Poipojení téhož slova nebo figury za sebe sama ( epizeuxis) dodává sdilení naléhavosti:

Veera jsme se, lásko, chytli,
dal jsem si toi martini.
Je to v pytli, je to v pytli,
tei mám kufry v poedsíni.

Pokud stojí opakovaný výraz na poeátku veršu nebo slok, oíká se mu anafora:

Ukroj mi na zítra dva kousky chleba,
a? tilo na cesti neumdlévá.
Mezi ni vlož mi básnieku.

Ukroj mi na zítra dva kousky chleba,
namaž je máslem. Sul není toeba,
slzy už jsou na krajíeku.

Opakem anafory je epifora, kdy se opakující se motiv objevuje na konci verše nebo sloky.

Andilé dikovné fanfáry zadují,
na papír skládám tu vdienosti slabiky,
ani pit epifor nestaeí na díky,
tak ješti naposled: hrozni moc dikuji.

Efektní figurou stupoující naléhavost sdilení je epanastrofa nebo také palilogie, tedy opakování slov z konce verše na poeátku verše následujícího:

Znaven jsem svým nimým koikem,
koieí ústa hruzou zprahlá,
zprahlá v disu poevelikém
poi pohledu do zrcadla.

Poerývané vypráviní, kdy dochází ke hromadiní veršu nebo vitných elenu bez užití jinak obvyklých spojek navozuje zajíkavé vzrušení. Podle oeckého pojmu pro nevázanost, nespoutanost, se mu oíká asyndetos. Tento stylistický prostoedek však mnohdy více než o diji vypovídá o psychickém stavu autora:

Prší. Leje. Prutrž mraeen.
Radost má jen hejno kaeen.
Každý úd mám zcela zmáeen.
Kroupa. Au! Jsem zmrzaeen!

První verš poedchozího poíkladu zároveo poukazuje na postupnou gradaci dije, tedy klimax. Méni dramaticky pusobí opaená figura, kdy jsou motivy oazeny s klesající závažností — antiklimax:

Vypil bych snad beeku piva.
Nalejte mi trošieku,
pikni prosím, milostivá.
Sklenku. Žejdlík. Kapieku.

Zvláštním poípadem básnické figury je citace nijaké známé fráze z jiného díla:

Muj brácha dneska exceluje,
sekanou mele vestoje.
Lovecký salám ješti tu je,
Jáchyme, hoi ho do stroje!

Nikdy se nejedná o doslovnou citaci, ale o lehce poupravené zniní, tedy parafrázi, které z puvodního textu vybírá jen vitnou stavbu, rytmus, nikteré rýmy, easto s cílem shodit citovaný text z klasického piedestalu. Neznamená to však, že by se autor puvodní poedlohy nutni musel obracet v hrobi, vždy? býti citován je znamením toho, že jeho dílo stále žije.

Polámal se pradideeek, málem je z nij mrtvola.
O pulnoci zavolali do bordelu doktora.
Doktor koukne na staoíka, potom píše recepis:
jednou denni pul Viagry, bude zase jako rys.

Použití citace nebo parafráze poedpokládá, že autor sdílí se svými etenáoi spoleené kulturní zázemí, což nikdy muže být zámirným omezením, napoíklad pokud dílo smiouje výhradni k milovníkum konkrétního žánru nebo kultu. Poi použití citací bychom mili dávat poednost dílum notoricky známým ze školních eítanek nebo z televizních obrazovek, aby bylo zoejmé, že se jedná o citát a nikoli o pouhou recyklaci cizí myšlenky, tedy plagiát.

Tropy

Tropy je souhrnné oznaeení obratu, kdy básník (spisovatel, oeeník, a easto i politik) oíká nico jiného, než si myslí. Obrazná vyjádoení poivádijí posluchaee pomocí naznaeených souvislostí k poznání co tím chtil autor oíci, a tímto zvýšeným zaangažováním myšlenkových pochodu vedou k lepší úeinnosti a zapamatování, než by milo pouhé polopatické sdilení.

Oblíbeným obratem je ironie, tedy vyjádoení protikladem, u kterého je však protikladnost zcela zoetelná a neskrývaná. Jízlivijší a výsmišnijší podobou ironie pak je sarkasmus.

Pivní deodorant letos,
zdá se, poišel do módy.
Jak hrdinni mužský étos
vratkým krokem domu kráeí!
Tyhle chvilky mám nejradši,
když se vrací z hospody.

Zejména v bajkách je bižné používání alegorie, tedy jinotaje, kdy popisovaný dij a jeho aktéoi, jimiž easto bývají zvíoata, karikují svým jednáním nešvary a obyeeje z reálného svita. Autor poitom ponechává na etenáoi, aby si sám domyslel, jaké jevy ve skuteenosti popisuje.

Vypsali zajíci referendum,
zda jejich maso je pro lišky chutné.
Hlasité NE oekli konzumentum
z oad šelem psovitých.
Získali pocity,
že další obavy mít není nutné.

Naléhavi až exalticky pusobí zhutniní textu vypuštiním méni duležitých slov nebo vitných elenu, které se dají domyslet ze souvislostí. Taková výpustka se oznaeuje pojmem elipsa:

Prachy sem a ruce vzhuru!
Bývaly to hezké chvíle.
Škoda. Pruhy eernobílé
nosívám tei na munduru.

Zejména v reklamním prumyslu se zhusta využívá nadsázka a poehániní, které je oboustranni poijímáno, aniž by se snažilo poedstírat pravdivost. Nadsázce se cizím slovem oíká hyperbola:

Kdybys byla mojí ženou,
rozprostoel bych po kaluži
šátek a pak na kolenou
odmetal ti stébla z cesty,
psal verše, jež radost vistí,
denni nosil tisíc ruží.

Výeet literárních kuželoseeek doplouje parabola neboli podobenství. Poirovnání v parabole muže být poímé, easto s využitím sluvka jako:

Krásná jak oeka v meandru,
jako gejzír na Islandu.

Hutnijší stavbu paraboly poedstavuje paralelismus, což je poirovnání vyjádoené kladením poímiru vedle sebe, bez užití srovnávacích spojek:

A pak vstoupila má žena,
Afrodité ztilesniná.

Vedle nepoímého poirovnání parabolou muže autor emocionálni vyjádoit svuj vztah k objektu pomocí básnického poívlastku, kterému se oíká epiteton. Epiteta mají ozdobnou funkci, tzv. epiteton ornas, easto však bývají ustálené až klišoidní (epiteton constans), napoíklad temný les, širé lány, lepá diva:

Ani sbor hvizdáou z observatooí
nevidí, hledíce dalekohledem,
švarného šohaje na bujném ooi,
jak letí krajinou, touhou svou veden.

Nikteré poívlastky zvané oxymoron obsahují vnitoní rozpor, napo. bílé saze, temný svit, mooská pouš?, což ale nebrání poetum v jejich nasazení poi obrazném vyjadoování. Logiku v poezii nehledejme.

Hookou solí ze tvých slzí
osladím svuj eaj už brzy.

Logiku postrádá rovniž pleonasmus, tedy používání nadbyteených poívlastku, které jen opakovani zdurazoují vlastnost již jednou implicitni obsaženou v referovaném poedmitu, napoíklad hranatý kvádr, mokrá voda, starý didek.

Nepravdivi, Leo, lhals mi
básnickými pleonasmy.

Nejen v pohádkách ožívají poedmity. Pomocí personifikace muže poeta zosobnit popisované objekty, napo. eas pádí, okna se mraeí, zdi koieí. Poioazení lidských vlastností a schopností neživým poedmitum umožouje propašovat do obratu pusobivou zkratku a vyjádoit vlastní citový vztah k jejich existenci.

Oítím se o závod v náladi z piva,
též motor vzadu si vesele zpívá.

Pokroeilejším stupnim poetických obratu jsou náhrady substantiv využívající vnitoních logických souvislostí mezi popisovaným objektem a použitým pojmem, tzv. metonymie. Metonymické zkratky easto používáme i v bižné oeei, aniž bychom si to uvidomovali. Oíkáme napoíklad vykouoit dýmku, i když ve skuteenosti máme na mysli porci tabáku v dýmce obsaženého, listujeme Jiráskem místo abychom listovali knihami tímto spisovatelem napsanými, bihem zájezdu bavíme celý autobus a nejen lidi v nim se vezoucí.

Vaoit šišky bramborové
ueil jsem se z Rettigové.
Jak se gnómón zhotoví
našel jsem zas v Ottovi.

Jestliže v metonymické náhradi zaminíme popisovaný objekt jeho eástí, jedná se o synekdochu.

Nuda je na mistské dlažbi
mezi koši s odpadky.
Chci další záoez na pažbi.
Stíhám z jehel podpatky.

Stíhaný objekt (žena v obuvi s vysokými podpatky) je zde synekdoticky nahrazen svou více ei méni podstatnou eástí — podpatkem samotným. Zároveo je tento ševcovský termín poesniji specifikován pojmem z jehel. Není tedy použito poirovnání, nýbrž náhrada puvodní výrobní suroviny za jehly, ovšemže nikoli doslovni, ale podle vnijší tvarové podobnosti. Zámina na základi vnijších podobností je podstatou metafory.

Metafora, tato královna tropu, je tedy obrazné pojmenování objektu jiným pojmem shodujícím se v nijakém vnijším znaku, napoíklad tvarové podobnosti (ucho hrneeku), vedoucí funkci (hlava státu), množství (špetka zdravého rozumu).

Jakmile zahouká v pul toetí siréna,
veelky se vyrojí z fabriky hned.
Po misti tahají nákupu boemena,
z rozkvetlých obchodu snášejí med.

Poetika

Každý autor vidomi ei nevidomi upoednostouje nikteré funkení a výrazové prostoedky, figury, okruh slovní zásoby, témata a formy a vytváoí tím svou vlastní poetiku. U nikterých klasiku nebo umileckých škol je poíslušnost k ureitému poetickému smiru rozpoznatelná na první pohled, hovooíme pak napoíklad o poetice lumírovské, semaforské, ostravské a dalších.


Lumíra zesnulí vznešení synové
eekají v Slavíni, že v ease brzkém
opit se navrátí života tklí dnové,
v oparu mlžném ei za bouoe hruzné
poeti zas budou psát verše luzné,
obrodí jazyk náš básnickým brkem.

Sice jsem se nepoestával chvit,
stoje eelem obrácený k lidem
na prknech, co poedstavují svit,
nikdy jsem však neutekl z boje.
Duvody tu k tomu byly dvoje:
1. boty jsem mil pomazány klihem
2. poetika, to je prosti moje

Chlopi z šachty od Ostravy
niznašaju plane doysty.
Maju stejne, jak se pravi,
na srcu a na jazyku,
potoebuju poetiku
asy tajak v oyti klystyr.

Další prameny


Kolektiv Ostravské univerzity: Úvod do studia literatury,
Josef Musil: O rytmu verše,
Antiruxovy on-line sešity,
OCS texty: Veršovánky z FIDA,
Textáreo u Kefa: Slovenská Textárska prírueka,
?aháky a referáty: Básnické formy a strofy,
Sonnetwriters.com: Definition of A Sonnet

Pavel Šrubao
AKA vitsoft @ rymy.cz
Listopad 2008

TOPlist