Stránka 1 z 1

Bez duše

Napsal: 5.3.2008 23:54
od Vega
Kam jses mi ukryla,
duše má rozmilá?
Kam jses mi poděla,
duše má bez tela?
Kam jsi mi utekla?
Do nebe? Do pekla?

Skončila pohádka,
zbyla jen hromádka ...
Pozlátka?

Napsal: 6.3.2008 0:10
od vitsoft

Do knížek s básněmi
duše jsou zakleté.
O nebi zdá se mi,
o hračkách pro děti...
Schovala jsem se ti
až na dno šuplete.

Napsal: 6.3.2008 0:42
od Vega
To co se schovalo v šupleti
nebude pohádka pro děti.
Prosím vás, najděte pána,
co do snu vstoupil mi zrána.
Uzmul mi duši
aniž to tuší.
Ať mi ji vrátí
dřív než ji stratí.
Ať duše jak bílá vrána
ke mně zas zpátky přiletí.

Napsal: 6.3.2008 1:18
od Spinetti


To jsem byl já
kdo bez ptaní
vlezl ti ráno do spaní
zvolil jsem cestu nosní dírkou
v té tmě jsem musel svítit sirkou
dovolil jsem si duši vzít
v čistírně nechám ji vyčistit


Napsal: 6.3.2008 2:19
od Vega
Spinetti,
má duše čistá byla,
než na ni tvá sirka zasvítila.

Spinetti,
tohle se nedělá
nosem mi lézti do těla.
Prokýchám teď celý den.
Spinetti,
zlobím se moc.
Mohla to být krásná noc ...
ne takhle ošklivý sen.

Příště,
než zapálíš sirku,
prozměnu zkus jinou dírku ... :wink:

Napsal: 6.3.2008 3:47
od Spinetti


Tvé dírky zkusím všechny rád
tu spodní obydlím napořád
budu tam potichu jako ptáček
hlavu si opřu o poštěváček.

Však pleteš se, mýlka to je častá
každá duše ve tmě zdá se čistá
až když se na ni posvítí
je jak v městě včerejší sníh.

Nezlob se, Vego, na mě už
lezu do jiných žen, jsem jen muž
kapesník půjčím ti, vypraný
abys už měla jen hezké sny.


Napsal: 17.4.2012 6:55
od afro.minerva
Co tahem pera, šepot pergamenu,
mi v ostří slova větou odeznívá
a kapkou krve praví? Snadné bývá
tak sladkou lží se zpíjet. Neduživá

je pravda možná krutá v každém směru.
Ty ptej se marně z beznaděje lidí,
kdo věří, doufá, přeje, nezávidí.
Jsme všichni stejní! Proklet, kdo to vidí.

Sám v davu. Těla měnící se v masu
se valí náhle s podobností moři.
Vždyť jejich kůže krvácí a hoří!
Proč pláče deštěm, kdo nás takto stvořil?

Dnem nocí kráčím stále beze smyslu -
- svým labyrintem světa zmítán vztekem.
Jsem stínem činů, schránkou, neúspěchem.
Tak marný! Hnán ne touhou, nýbrž spěchem.

Dál nádech, výdech… V ubíhání času
mi v žilách cosi neúnavně tluče.
To neumlčím. Naslouchám…zní hluše.
Co očekávám? Možnou ztrátu duše.