Stránka 2 z 2

Napsal: 1.8.2009 22:27
od Jiška
Duši jsem oblékla do víry ve štěstí,
živím ji pokrmem z lásky a naděje,
zbytečno přemýšlet o lidském poselství...
Osudu soukolí roztáčí sudičky,
před Pánem života člověk je maličký...
Tak či tak, na Světě přece jen krásně je.
<br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 3.8.2009 20:54 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=103'>Střípky smútku</a> -> <a href='viewtopic.php?t=158'>Radostění</a>

Napsal: 19.8.2009 0:23
od sarin
Noc se plíží po pokoji
plníc temnem všechny kouty,
mísy, hrnky, sklenic spousty...
Právě si v mém křesle hoví.
Unavená z dlouhé pouti,
tikot hodinek si pouští.


Odežene teskný pocit,
který od rána útočí?
Zajal mysl, čím dál více,
tíží nohy, srdce, plíce...
Mnu si dlaní horké čelo,
děsím se, netuším čeho.
Pocit ten i jeho kočí,
nemřou, sílí s temnem noci.

- Co se děje? - chci se zeptat,
nevím proč...mám o tebe strach...

Vítězí nad nocí bez ztrát.

Napsal: 22.8.2009 13:03
od vitsoft
Až noc s tváří hovnivála
roztáhne zas černé krovky,
namísto aby ses bála,
v hodinách že vlásek tenký,
musíš všechny plné sklenky
hlavou vzhůru do záchoda
bez lítosti zvolna vlíti.
Smutku přece není škoda.
Místo tmy ti čerstvé pití
načepuji ze žárovky.

Napsal: 23.8.2009 11:53
od sarin
Upijím světlem prozářené doušky....
Hodiny najednou vesele cinkají,
zvonečků tisíc prochází mi oušky.
Na chvíli zahnals mé obavy. Záře v tmě...
šíří se pokojem i hluboko ve mně.
No přes jasno v srdci, přes úsměv v mé tváři,
nechtějí stáhnout se smutku mí sponzoři.

Zářný nápoj, ten tvůj, pane Edisone,
častým užívaním nezevšední, to né,
slabé má místo, svou Achillovou patu,
tenoučké vlákenko, jen nitku z wolframu.
Jednou začne slábnout, až celá uhoří.
Přesto ti děkují, příteli drahý.
Jak ti to splatím? Můžu skleněnkami?

Smutek z loučení

Napsal: 23.8.2009 23:57
od Marenka
Smutno je mi strašně moc,
odejel mi můj milý.
Proč se stále loučíme?
Pozdrž ještě tu chvíli.
Loučení je snad nemoc?
Stále ji jen léčíme.
Existuje prevence?
Spojí opět milence?

Napsal: 29.7.2010 8:25
od afro.minerva
Blednoucí vzpomínky stříbrných kadeří,
mizící úsměvy spojené s radostí,
ukryté pod zemí spočinou v příšeří.
Kamenem nehybné. Kalené do zlosti…

Ty ruce vrásčité, slabé a prosící,
k dětem se vzpínaly pro krátkou návštěvu.
Dnes nejspíš rozpadlé, pod hlínou tlející,
pod žulou netknutou stran mého pohledu.

Napsal: 6.12.2010 9:19
od afro.minerva
Ustálená v táhlé nečinnosti,
propálenou dírou v zácloně,
vidím další součást skutečnosti.
Prostou pravdu. Život v šabloně.

Klišé možná mění daný prostor
v trochu lepší místo k toužení.
Realita velí! Vnitřní rozpor.
Každodenní běžné snažení…

Vysát, všechno zbavit trochy prachu,
vytřít, vařit, umýt nádobí…
Doplést šálu, topit. Touhy v šachu.
Jedno, druhé, třetí období…

Ptám se sebe, hledám možnou chybu.
Ptám se. Stále stejné… Nazpaměť.
Druhá strana mince. Váha slibu…
Forma daně. Oběť – odpověď.

Napsal: 8.2.2011 8:41
od lea
Jak dlouho může trvat smrt?
Proč konec náhle je zas blíž?
Smrt v žití rázný dělá škrt
a na dno strhne zemská tíž.

Hlad po životě vánek svál,
tvář smutek sžírá, vyhrál boj,
už zbývá jenom bolest, žal…
Kde síly nové hledat zdroj?

Napsal: 16.3.2011 15:19
od afro.minerva
Utichlá v náznaku občasné radosti.
Snoubená v smuteční závoji. Neznámé
krajiny vzdálené… Samotná! V malosti
drcená stěnami. Tisíckrát stonáme…

Sluneční odlesky v skleněných tabulích
dotekem svobody lákají. Bezcílné
bloumání v pokojích, stínovím zkalených.
Odráží myšlenky bezmocně nesdílné.

Slzavým údolím spolu se brodíme,
týravou bolestí. Prstoví spojená -
ruce se držící. Možná i pojíme…
Trhavě ospalé. V náručí schoulená

usínáš v úlevě pojednou krvavé.
Úlevou věštící budoucí návraty.
Horkostí procitáš, klesavě stoupavé...
Vteřinou hledáš mne. Mířím ti v ústrety.

Napsal: 6.7.2013 14:19
od vitsoft
Škoda, že už nejsem mládě,
je to chyba nebetyčná.
Nemohu již dívky svádět
kouzlem svého erotična.

Povzbuzení do života

Napsal: 7.9.2013 21:00
od host
No tak, brachu, hlavu vzhůru,
ještě nejsi mužná nicka!
Navíc cestou z Tvého chmuru
je vždy láska platonická...

Napsal: 8.9.2013 9:23
od Beta
Můžeš klidně dělat haura,
erotická je Tvá aura!

Napsal: 19.5.2014 18:12
od ašek
Odešly mužného života výztuže,
smutnícím veselím ložnice netratí,
neblahé vlivy jsou vesmíru, Venuše.
Kamarád je vinen, opilec bachratý!

Napsal: 1.8.2014 18:52
od yagga22
Sestava vzpomínek,
kostřava, bojínek,
mokřina útočí
na křivek úbočí,
s chrpami batůžek,
ty za nic nemůžeš.
<br><hr>
Příspěvek byl zkopírován 5.4.2015 15:28 uživatelem <b>vitsoft</b>
<a href='viewtopic.php?t=103'>Střípky smútku</a> -> <a href='viewtopic.php?t=159'>Melancholení</a>

Napsal: 30.3.2015 12:03
od Yan73
O Koblížkovi

Koblížek mi nespinká...
papat nechtěl ani...
V loži pláče maminka
těsně po svítání.

Napsal: 19.5.2015 21:58
od ašek
kar Lojzovo

Zvláštní potkat tuhle znovu,
z hřbitova jde, hraje vdovu.
Slova, prosím, nevyslovuj,

hostům karu nepřej šťastný den.
Krásná jsi - mlčící v oparu
smutky dnes nosí se postaru,
znovu tě potkávám, Beskyde.

Zahozeno v závalu,
na Zarubku s barabami
čest se vzdává nešvarům.
Lojza je tu stále s námi.

Napsal: 11.6.2015 21:10
od ašek
pozdní prozření

Kudlanky ho uondaly,
jasně zpříma na kusadla
zobnou hlavu nebo koule
přímo samci. Čili zdali
našly svá korumpovadla?
Myslím si, že zeměkoule
najde náhle žhavé jádro.
Blba by to nenapadlo.

Re: Střípky smútku

Napsal: 31.8.2018 12:49
od Tadeáš
Je čtvrtek večer, krásný den,
mám v rukou svrab,
což ovšem je jen malý trest.
Já stydím se, já nejsem chlap,
jak můžu takhle blbý být,
ne, neprosím se o soucit,
já už chci jenom cítit chlad.

Nemám se čemu postavit,
snad jenom sobě sám
a ani tohle nezvládnu.
Už nevím vlastně, zda tě znám,
tak podejte mi někdo laso,
ať prohlásím ho za svou spásu.
Na půdě máme pevný trám.

Re: Střípky smútku

Napsal: 3.9.2018 22:05
od vitsoft
Konec prázdnin vyděsí.
Taky jsem tím trpěl, kdysi,
v učitelské profesi.
Tak ať se ti dobře visí.